Naučím Tě Líbat

26.

Prakticky jsem v noci skoro nespala. Snad jen dvě hodiny. Pořád jsem přemýšlela, jak to říct Kaydenovi. Nechtěla jsem mu ublížit.

Proto jsem ráno stěží vstala, nijak moc jsem se nesnažila s oblečením a vylezla z domu. Kruhy pod očima jsem měla viditelné snad kilometr daleko, ale to byla má nejmenší starost.

Otevřela jsem těžké dveře školy a pomalými kroky se chtěla přesunou ke skříňce, ale nějak jsem si nevšimla, že jsem si zapomněla zavázat tkaničky conversek a zakopla jsem. Pádem jsem si klekla, kolem mě lidi. Super, ušklíbla jsem se a dělala jsem, že hledám něco v kabelce.

Jak hluboko jsem klesla?

„Teo, jsi v pořádku?" přistoupil ke mně Sebastian a pomohl mi vstát.

„Jo, nevidíš, že něco hledám v tašce?" zeptala jsem se podrážděně.

„Promiň, spíš to vypadalo, že jsi zakopla," poškrábal se nervózně na zátylku.

Co to dělám? Vylívám si svůj vztek na Sebu, který za to ani pořádně nemůže. Trochu jo, ale stejně.

„Ne, promiň já. Asi jsem vstala špatnou nohou z postele," povzdechla jsem si a napravila si ucho kabelky na rameni.

„Stalo se něco?" zeptal se. „S Kaydenem?" dodal.

„Ne, všechno je v pohodě," usmála jsem se falešně a doufala jsem, že mě neprokoukne. Ať už je Seba sebe všímavý, teď žádné podezření neměl.

„Dobře," oplatil mi úsměv.

„A co ty a ta holka?" zeptala jsem se klidně.

„Payton? Je skvělá, vážně si rozumíme. Je dobrovolnicí v domově důchodců, je vážně starostlivá," zazubil se.

„Páni, to zní super..." vypravila jsem ze sebe tiše. Seba se na mě trochu zamračil. „Jsem ráda, že jsi šťastný! Doufám, že ji někdy přivedeš do party," usmála jsem se hned. Vůbec jsem nechtěla, aby ji vůbec někdy se mnou seznamoval, ale nechtěla jsem, aby měl Seba nějaké podezření.

„Jasně, vyprávěl jsem ji o tobě..."

„O mě?" skočila jsem mu do řeči. Přikývl.

„O tobě a celé naší partě, říkala, že by vás ráda poznala," řekl nadšeně.

„To jsem ráda," řekla jsem přiškrceně.

„Už budu muset jít. Tak zatím, Tei," rozloučil se. Sebastiane, prosím, takhle mi už nikdy neříkej.

Cítila jsem se hrozně, ale to nejhorší teprve mělo přijít.

„Ahoj," usmál se na mě Kayden, který na mě čekal opřený o motorku. Jakmile jsem k němu přišla, políbil mě. Odvrátila jsem se.

„Copak?" zamračil se.

„Musím s tebou mluvit," vydechla jsem.

„Už mluvíme," uchechtl se.

„Ne, já myslím... vážně promluvit. Nejdeme do parku?" ukázala jsem za sebe na park vedle školy. Byly tam všude platany a elegantní bílé lavičky.

„Umm, fajn," pokrčil rameny. Zmateným pohledem mě pozoroval, když jsme se rozešli k nejbližší lavičce, abychom si sedli.

„Tak spusť," kývl, když jsem asi pět minut mlčela.

„Kaydene, já... Musíme se rozejít," šeptla jsem a ruce si schovala do rukávů velké šedé mikiny, co jsem měla na sobě.

„Cože?" zamračil se.

„Nehodíme se k sobě, to snad vidíš sám. Já... moc mě to mrzí, prostě chtěla jsem být s tebou už od začátku střední, ale teď vidím, že by to neklapalo... Promiň," sklopila jsem pohled.

„Si ze mě děláš srandu?!" zvýšil hlas. Lekla jsem se a instinktivně jsem se přikrčila.

„Víš, já se změnil. Nechodím už několik týdnů do klubů, neflirtuju z dalšími holkami, začal jsem zas hrát na kytaru, zatraceně!" prohrábl si naštvaně vlasy a vstal. Rychle jsem vzhlédla.

„Já..." chtěl ještě něco říct, ale poraženecky jen sklopil hlavu a odešel.

Ublížila jsem mu. Bože... Oči se mi začali plnit slzami, ale nechtěla jsem brečet. Ne tady. Utřela jsem si oči a s hlubokým nádechem jsem z parku odešla.