Naučím Tě Líbat

25.

Určitě si poslechněte písničku! ;)

A díky vám, holky ( @__bezcitna__ a @__danca__) (a určitě dalším tichým lidem ;) ), že mě podporujete! 

Tahle kapitola je pro Vás! 

-------

Ahoj, Bio... Mohla bych se stavit?

Napsala jsem Biance.

Bylo tři čtvrtě na sedm, ale já s ní nutně potřebovala mluvit.

Samozřejmě – Bianca

Vzala jsem si sebou mobil a klíče a vyplížila se z domu. Rodiče by mě takhle nepustili, když už začala být pomalu tma.

Stihla jsem autobus jen tak tak a sedla si úplně dozadu. Pustila jsem si písničky do sluchátek a opřela si hlavu o okno autobusu.

A ptáte se, proč zrovna teď musím za Biancou? Protože absolutně nechápu své pocity vůči Sebovi a jsem zmatená ohledně Kaydena. Nechci se tak cítit... Užírá mě to čím dál tím víc. Skoro celou střední jsem planula pro Kaydena a teď, když ho konečně mám, si vůbec nejsem jistá, jestli s ním vážně chci být. Je na mě překvapivě milý, ale vážně se k sobě hodíme? A do toho ještě Seba... Vždycky jsem ho považovala za svého dobrého kamaráda, který se mi snažil vždycky pomoct a zlepšit mi náladu. Ani naše polibky mě nerozhodily natolik jako ho vidět s tou dívkou. Žárlím snad? Cítím k němu něco?

Proč si nemůžu být jistá? Mám v hlavě velký zmatek. Nevyznám se ve svých citech. Nejraději bych teď utekla a už se nikdy nevrátila.

Zaklepala jsem na dveře domu rodičů Biancy a sundala si sluchátka z uší.

„Ahoj," usmála se na mě Bia a v tu chvíli to na mě všechno spadlo. S uslzenýma očima jsem ji padla do náruče a ona mě vtáhla do domu a zavřela za námi.

„Ššš, uklidni se," utěšovala mě.

Sedly jsme si na gauč a já se trochu uklidnila a odtáhla se.

„Kde máš rodiče?" smrkla jsem.

„Jsou teď na týden pryč," máchla rukou, že je to teď nepodstatné. „Co se stalo?" zeptala se ustaraně a podala mi kapesníky.

„Jsem tak zmatená," řekla jsem tiše a zakroutila hlavou.

„V čem?" pohladila mě po ruce a trpělivě čekala.

A tak jsem ji řekla úplně všechno. Jak to začalo, moje pocity vůči Kaydenovi a Sebovi a zakončila jsem to dnešním "pozorováním" Seba s tou neznámou.

„Pokud chceš slyšet můj názor. Myslím, že se k sobě s Kaydenem nehodíte... A podle všeho ses asi zamilovala do Sebastiana a teď tě bolí ho vidět s jinou dívkou..." řekla pomalu.

„Jsi si jistá?" podívala jsem se na ni ublíženě.

„Teo, nechci ti radit. Měla by sis být jistá ve svých citech především ty, ale podle tvého svědectví tak usuzuji," přikývla.

„Asi... Asi máš pravdu. Jenže, co mám teď jako dělat?" snažila jsem se jen tak tak nerozbrečet znova.

„Rozejít se s Kaydenem," pokrčila rameny.

„A... A co Seba?"

„Jestli má teď přítelkyni, nemůžeš jim do toho hned vtrhnout," povzdechla si.

„Já vím," sklopila jsem hlavu a pozorovala své ruce, jak žmoulají kapesník.

„Nechci mu ublížit," povzdechla jsem si po chvíli.

„Komu?" zeptala se.

„Kaydenovi..." odpověděla jsem.

„Jestli tě má opravdu rád, tak to pochopí a jestli ne... Jeho smůla. Nemůžeš být s ním a cítit se nešťastná,"

„Já jen... Nikdy jsem se s nikým takhle nerozcházela... Nevím, co mu řeknu," zakryla jsem si obličej dlaněmi a snažila se hluboce dýchat.

„Pravdu... Úplně bych nenarážela na lásku k Sebovi, ale řekni mu prostě, že se k sobě nehodíte a tak... Prostě jak to cítíš," objala mě kolem ramen a povzbudivě se na mě usmála.

„Dobře," vydechla jsem.

V ten večer se stal z Biancy člověk, kterému jsem teď věřila jako nikomu jinému. Odjela jsem posledním autobusem a s menším klidem v srdci.

Ale stále jsem se bála.