Začalo peklo na zemi. Bolest byla k nepřežití. Ignorující pohledy, nezájem konverzace, vyhýbavost a odvrácenost pohledů. To mě ničilo a uvrhovalo do smutku a výčitek svědomí. Na druhou stranu, začala jsem být oblíbená a moje slova, názory a vědomosti začal někdo respektovat a dostávali váhu. Byla jsem za to ráda. Získávala jsem nové kamarády a tak jsem na tu bolest občas zapomněla. Vysílala jsem k Martinovi tázavé a smutné pohledy. Vím že je viděl ale ignoroval je. Druhou jsem prošla hladce ale třetí byla katastrofa.
Teď nějaké jiné informace:
Nešlo mi kreslení,měla jsem víc kamarádů(Míša,Terka dal.) a zbožňovala chození do družiny kde jsme tancovali
ČTEŠ
My Life
RandomMohu si dovolit sem psát jako do deníku? Doufám, že ano a že vám to nebude vadit. Kdyby byly otázky, pište cokoliv do komentářů
