Odstíny života

1. ŽIVOT PO SMRTI

Nesnášela jsem Vánoce.

Nebylo tomu tak vždycky. Jako malá jsem se nemohla dočkat, až se ráno poběžím podívat pod stromeček. V deseti jsem ale pochopila, že to jediné, co jsem si opravdu přála, jsem nemohla nikdy dostat, a na Vánoce zanevřela. Skutečnost, že byl Štědrý večer, mě tudíž nechávala chladnou. Pro mě to byla noc jako každá jiná, plná lítosti a beznaděje. Všechny ty rozzářené tváře, které jsem míjela na ulici, moji mizérii jen prohlubovaly. Připomínaly mi, jak moc sama a ztracená jsem byla.

Možná proto jsem se rozhodla vrátit do Chicaga, přestože jsem se po tom emocionálním fiasku na moje narozeniny zařekla, že tam už nikdy nevkročím. To město představovalo středobod mého vesmíru, můj život v něm začal i skončil a všechno mezi tím. Chtěla jsem tam zase patřit, aspoň na chvíli se cítit doma.

Jasně, prázdný hřbitov se dal sotva nazývat domovem, ale neměla jsem moc na výběr. Nemohla jsem riskovat a jít mezi lidi, protože co kdybych narazila na někoho známého? Těžko bych vysvětlovala, proč jsem nehnila dva metry pod zemí. Tak jsem skončila tady, opřená o vlastní náhrobní kámen, a užívala si ironii toho, že jsem se pro jednou zase nacházela tam, kde bych být měla.

Můj hrob zel prázdnotou už půl roku. Na návrat mezi živé se mi ani po takové době nevzpomínalo snadno. Byla to ta nejhorší věc, jakou jsem kdy zažila, smrt počítaje. Probudit se v rakvi, zahrabaná hluboko pod zemí, s omezenou zásobou kyslíku a bez zřejmé cesty ven... Řekněme, že to na mně zanechalo následky.

Pořád jsem netušila, jak jsem se tehdy dostala ven. Možná jsem se v záchvatu paniky přenesla sama, možná mi někdo pomohl. Věděla jsem jen, že v jednu chvíli jsem zoufale lapala po dechu a nehty škrábala tvrdé dřevo nade mnou, a v tu další jsem stála na hřbitově uprostřed noci a příjemný letní vánek mi nadzvedával oblíbené šaty. Dočasnou vlnu euforie rychle vystřídalo zděšení. Zběsile jsem se rozhlížela kolem, hledala jakékoli racionální vysvětlení nastalé situace, srdce až v krku. Tehdy se poprvé zjevil Liam. Vystoupil ze stínů, vysoký a neobyčejně pohledný, tmavé vlasy sčesané dozadu, což ještě zdůrazňovalo výrazné linie jeho lícních kostí. Jeho tělesné schránce táhlo na čtyřicet, ale vážnost v obličeji mu několik let přidávala. Až časem jsem zjistila, že ve skutečnosti byl mnohonásobně starší. Pokud mluvil pravdu, jeho věk se počítal na tisíce.

„Chápu, že jsi zmatená, ale nemusíš se bát," uklidňoval mě. Hlas měl vřelý a konejšivý, poskytoval mi klamný pocit bezpečí. „Vše bude brzy dávat smysl."

Přistoupil o dva kroky blíž.

Když vás na hřbitově osloví cizinec a plácá nesmysly, rozumnou reakcí by bylo vzít do zaječích. Uvědomovala jsem si to. Nedokázala jsem se hnout. Byla jsem z něj tak rozčarovaná, omámená jeho magickou aurou, že jsem tam jen stála a zírala na něj, ztracená v jeho smaragdových očích.

Nabídl mi ruku. „Dovol mi..."

Můj mozek musel zůstat pohřbený v rakvi, protože jsem se Liama bez zaváhání chytila. Jeho dlaň pálila. Vyjekla jsem a pokusila se ucuknout, ale pevně mě sevřel. Hlavu mi zaplavila zmatená směsice obrazů. Chvíli trvalo, než jsem v nich rozpoznala útržky vzpomínek na poslední noc mého života. Vybavily se mi obličeje přátel, jejich sborový zpěv k mým narozeninám. Slyšela jsem vlastní opilecký smích, když jsem se zavěšená do Scotta vypotácela z klubu. Viděla jsem tvář Antonyho, vůdce jednoho z chicagských gangů, který se vynořil z nablýskaného auta. V nose mě štípal kouř jeho doutníku. Když zvedal pistoli, odhalil ohavné tetování na paži. Výstřely. Kvílení pneumatik. Vůně deštěm nasáklé země. Ruce třesoucí s mým tělem. Houkání sanitky. Chuť krve.