Odstíny života

3. ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY

Seděla jsem na zemi, zády se opírala o postel, ruce přitisknuté k uším ve snaze utlumit nepříjemné hučení. Od Liamova odchodu s každou uplynulou minutou nabíralo na intenzitě, ponoukalo mě rozběhnout se ven a naplnit jeho vůli. Bylo to nejmenší z mých problémů. Jestli totiž Liam mluvil pravdu a bohové mě oživili, abych jim pomohla porazit Ďábla... Jak jsem to sakra měla udělat? Snažila jsem se zůstat klidná, udržet si odstup, vymyslet plán, který by měl aspoň malou šanci na úspěch, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím hůř jsem se cítila.

Hrdlo mi sevřela rostoucí panika, ztěžovala mi dýchání. Na ramenou se mi usadila drtivá tíha zodpovědnosti, snažila se mě zamáčknout do země jako mravence. Neměla jsem nejmenší tušení, co si počnu, a k tomu, abych mohla najít nějaké řešení, mi stále scházely informace, které jsem neměla kde získat. Potřebovala jsem se rozptýlit, než mi z toho tlaku přeskočí. A taky by neuškodilo zbavit se toho otravného hučení, které začínalo být bolestivé.

Rozhodla jsem se zabít dvě mouchy jednou ranou a zabavit se plněním Liamova úkolu, pomstít předčasně ukončený život mladé dívky. Zaběhla jsem do večerky na rohu ulice, kde se nacházel můj motel, koupila dvě láhve vodky, ze kterých jsem za pomoci cárů starého trika plánovala vyrobit zápalné láhve, a přenesla se zpátky na hřbitov. Ještě pořád jsem bojovala s rozhoupaným žaludkem, když se ze dveří mauzolea vynořil blonďák s meči, který mě zachránil před ghúlem. Tiše jsem zaklela. Od našeho ranního setkání uběhly skoro dvě hodiny, proč tu krucinál ještě okouněl? A co byl vůbec zač? Normální lidi se nepotloukali po hřbitovech s meči na zádech.

Odpověď mě nezajímala dost na to, abych se po ní pídila. Chtěla jsem se otočit a zmizet, než si mě všimne, ale jelikož jsem stála necelých deset metrů od něj, neměla jsem šanci. Okamžitě změnil směr cesty a zamířil za mnou.

„Přemýšlel jsem, jestli se tu ještě ukážeš," usmál se a odhalil mírný předkus. Jeho britský přízvuk se zdál bohatější než předtím, oči měl jasně modré. Ten odstín byl téměř totožný se Scottovým... Vrazila jsem si mentální facku, abych tu myšlenku zahnala. Tohle nebyl vhodný čas ani místo zabředávat do bolestivé minulosti.

„Přemýšlel?" zopakovala jsem pochybovačně. „Bolelo to hodně?"

Koutek úst mu pobaveně zacukal. „Kam jsi zmizela?"

„Přenesla jsem se pryč, abych se s tebou nemusela bavit."

„Myslím to vážně."

„Já taky."

Nevěřil mi. Přeletěl mě pohledem, jako by hledal pravdivou odpověď. Zastavil se u lahví, které jsem měla nacpané v kapsách bundy. Obočí mu vyletělo vzhůru. „Vodka?"

„Říkal jsi, že se ta potvora musí upálit. Napadá tě lepší způsob?"

Ukázal na jakousi hromadu kovu u nedalekého náhrobku. „Ano."

Vytřeštila jsem oči. Ve zbraních jsem se nevyznala, ale viděla jsem dost akčních filmů, abych poznala, že to byl plamenomet. „Kdo sakra jsi, chlape? James Bond?"

„To mi lichotí, ale ne, jsem jen obyčejný lovec. Jako ty."

Lovec? Čeho, nestvůr? Znamenalo to, že jsme byli na stejné straně? Jestli jo, zabilo by Liama, kdyby se zmínil, že existovali? Mohli mi pomoct? Tolik otázek a nikdo, kdo by mi odpověděl. Začínalo to být ohrané.

Blonďák očima znovu zaletěl k lahvím a zazubil se. „I když jsem podstatně lépe vybavený."

Vejtaha. „Předpokládám, že jsi ho dostal."