Odstíny života

4. V ZAJETÍ TEMNOTY

Před jedenáctou jsme zaparkovali u zadního vchodu starého divadla, kde jsme se měli setkat s Mattem. Přestože ulice zela prázdnotou, vzduch byl těžký a plný napětí, chvěl se příslibem násilí. Skenovala jsem okolí, pátrala po možné hrozbě. Když v popelnici u protějšího domu zasyčela kočka, málem jsem vyletěla z kůže.

„Nervózní?" Gabe se ležérně opíral o zeď budovy, nedotčený podivnou atmosférou.

„Mám z tohohle místa špatný pocit."

„Oprávněně. Nejsme v bezpečné části města."

Šlehla jsem po něm pohledem. „Díky za včasné upozornění."

„Tady nám nic nehrozí." Ukázal na starou nástěnku před námi, kde kdysi visel program divadla. Od té doby si ji vzali do parády sprejeři.

Zamžourala jsem na barevné nápisy, ale nepochopila jsem jediné slovo – všechny byly španělsky a já se na střední učila francouzsky. Otec na tom trval, protože pocházel z Kanady, kde francouzština fungovala jako druhý úřední jazyk. Neovládala jsem ji natolik, abych mohla plynule konverzovat, ale dokázala jsem se domluvit.

„Místní nemají rádi mizerné pouliční umění?" zkusila jsem.

„Je to varování, aby se k budově nikdo nepřibližoval. Prý v ní sídlí Ďábel."

Žaludek mi udělal přemet. „Nemyslíš, že tam vážně..."

„Ne. Mexičani jsou hrozně pověrčiví, ten termín používají pro všechno zlé, co nedokáží vysvětlit. Nejspíš tím odkazují na našeho upíra."

Musela jsem se hodně snažit, abych si zachovala neutrální výraz, protože samou radostí bych nejraději skákala metr vysoko. Ještě jsem ani neměla dost času na to, abych se smířila s myšlenkou, že se s Ďáblem budu muset utkat, rozhodně jsem nebyla připravená mu čelit. Pochybovala jsem, že někdy budu.

Asi jsem svoji úlevu nedokázala zamaskovat úplně, protože Gabe ji využil jako záminku k rozhovoru. „Jak dlouho lovíš?"

Chtěla jsem tu otázku smést ze stolu jako všechny ostatní, které mi položil, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Možná když mu poskytnu špetku nepodstatných informací, oplátkou se od něj dozvím něco užitečného. O světě nadpřirozena měl mnohem rozsáhlejší znalosti než já.

„Pár měsíců," řekla jsem neurčitě. Nebyla to lež, ne úplně. „Ty?"

„Pár let."

„Proč jsi s tím začal?" Neměla jsem se ptát, bylo to příliš osobní a my se vůbec neznali. Nedokázala jsem se zastavit. Zajímalo mě, proč tuhle nevděčnou práci někdo dělal. Jak se z člověka vůbec stal lovec? Rozhodli se tak sami, nebo to bylo poslání podobné tomu mému a neměli jinou možnost? To druhé mi připadalo pravděpodobnější. Nikdo by si něco podobného nevybral dobrovolně.

„Ze stejného důvodu jako většina lovců – viděl jsem příliš a musel se rozhodnout. Zavřít oči a ignorovat, co se kolem děje, nebo se tomu postavit a pokusit se něco změnit."

Očividně jsem se spletla. Vážně si to zvolil sám. Bylo to hloupé a hrdinské zároveň. „Daří se?"

V jeho úšklebku se odrážela spousta hořkosti. „Ne, ve velkém měřítku sama nic nezmůžeš. Jakmile ti to dojde, přestaneš se snažit zlepšit svět a začneš se soustředit na ochranu těch, na kterých ti záleží. Pokud nesvedeš ani to, kupředu tě pohání touha po pomstě." Jeho hlas se na konci změnil, zhrubl. Neviděla jsem mu do očí, ale profil jeho tváře stačil, abych poznala, co se tak urputně snažil skrýt. Nosil v sobě spoustu bolesti.