Odstíny života

2. ÚSTUP

Venku bouchaly ohňostroje. Přitiskla jsem si na hlavu polštář a snažila se zvuky veselí utlumit. Chtěla jsem spát. Když jsem spala, nic mě netrápilo. Nehodlala jsem přijít o vteřinu klidu, protože nějací pitomci dole na dvoře nevěděli, kdy přestat pařit.

Jejich povykování nabíralo na intenzitě. Musela bych se rozběhnout hlavou proti zdi a upadnout do bezvědomí, abych ho dokázala ignorovat.

Se zaúpěním jsem zahodila polštář a posadila se. I ve tmě jsem jasně rozeznávala motelový pokoj, kde jsem se před dvěma dny ubytovala. Smrdělo to tu zatuchlinou a v koutech se objevovala plíseň. Postel byla tvrdá a rozvrzaná, ale pořád mnohem zachovalejší než letitý psací stůl s nestabilní židlí a nebezpečně nakloněná skříň. Zašlé okno nabízelo výhled na cihlovou stěnu protější budovy, obdobně jako to ve vedlejší místnosti, která se velkoryse nazývala koupelnou. Voda tekla zásadně rezavá, o teplé tady nejspíš neslyšeli.

Za života jsem se pohybovala v podstatně větším luxusu, ale nic lepšího jsem si nemohla dovolit. Když jste byli oficiálně mrtví a chtěli, aby to tak zůstalo, museli jste si vystačit s tím málem, co jste dokázali načerno vydělat těmi nejpodřadnějšími pracemi. Všechno ostatní zanechávalo papírovou stopu nebo by mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost policie.

Další smršť ohňostrojů, mocnější než předchozí. Oslavný výskot nebral konce. Zkontrolovala jsem hodiny. Skoro čtyři ráno. Proč to ti bezohlední idioti konečně nezabalili?

Vzdala jsem se naděje, že v nejbližší době dokážu znovu usnout, a vyhrabala se z postele. Natáhla jsem na sebe džíny, bundou skryla zbraně, které jsem si strčila za pásek (protože v takovém světě jsem se teď pohybovala) a zamířila ven. Nešla jsem si sjednat pořádek ručně, i když mě to dost lákalo. Chtěla jsem využít procházky na čerstvém vzduchu, abych si pročistila hlavu, zbavila se nežádoucích myšlenek, které mě pronásledovaly. Od Vánoc mi hruď svírala neviditelná síla, znemožňovala mi volně se nadechnout. Alespoň na chvíli jsem se potřebovala vymanit z jejího područí.

Přestože počasí bylo na zimu na západním pobřeží nezvykle chladné, ulice překypovaly rozjařenými vysokoškoláky v rozdílných stádiích opilosti. Výskali a smáli se, nutně potřebovali oslavovat až do východu slunce. Kdysi bych jejich nadšení možná dokázala sdílet, ale teď by to pro mě byla jen zbytečná kocovina. Nový rok mi nemohl přinést žádnou změnu ani nový začátek. Ten už jsem dostala a s radostí bych ho vrátila.

Procházela jsem se pomalu vyprazdňujícími ulicemi aspoň hodinu, když se z baru přede mnou vypotácela mladá dívka a prudce do mě narazila.

„Hej!" Popadla jsem ji za ramena a ustálila ji na vratkých nohách. „Dávej pozor, kam jdeš. Nejsi tu sama."

Tupě na mě zamrkala a několikrát naprázdno otevřela pusu jako kapr. Než ze sebe dostala jediné slovo, přiskočil k nám kudrnatý mladík a dívku si ode mě s úsměvem přebral.

„Omlouvám se, vypila toho příliš." Hlas měl hluboký a smyslný, s náznakem cizího přízvuku. K dvacetiletému klukovi se vůbec nehodil. „Raději bych ji měl zavést domů."

Nečekal, co odpovím, objal dívku kolem pasu a vykročil pryč. Sotva se držela na nohou, musel podpírat většinu její váhy, aby vůbec byla schopna pohybu. Sledovala jsem je, dokud nezmizeli na konci ulice. Když do mě strčil další ožrala opouštějící bar, dala jsem se znovu do pohybu, zamířila opačným směrem než dvojice. Nedokázala jsem na ně přestat myslet. Něco na tom klukovi mi nesedělo. To, jak mluvil, s jakou lehkostí dívku podpíral, i když sám nemohl vážit o moc víc...

Na místě jsem se zarazila a zaklela. Jeho vystupování se nehodilo k jeho věku, a když se usmál, dával si sakra pozor, aby neukázal zuby. Ta holka nebyla opilá – až teď jsem si uvědomila, že z ní netáhl alkohol. Byla omámená.