Odstíny života

5. STÍNY MINULOSTI

Nevzpomínala jsem si, co se dalších pár dní dělo. Netušila jsem ani, kam mě Liam vzal. Vybavovala jsem si jen sluncem ozářený pokoj, pohodlnou postel a oceán. Šuměl pod okny, uspával mě jako ta nejsladší ukolébavka. Vzduch byl teplý a voňavý.

Ať jsem tam strávila jakkoli dlouho, Liam se celou dobu nehnul od mojí postele. Jeho blízkost jsem cítila hluboko v sobě, mísila se s magií toho místa, nutila moje srdce bít dál, i když se mu nechtělo. Jakmile jsem se uzdravila natolik, abych se dokázala udržovat při životě sama, stáhla se, ale neopustila mě. Byla jsem za to vděčná. Vřelá a jasná, přesně zapadala do temné díry, která mě tížila v hrudi od mého zmrtvýchvstání.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se Liama během jednoho z kratičkých okamžiků vědomí.

„V bezpečí. Doma."

Můj domov to rozhodně nebyl. „V nebi?"

„Pokud to tak chceš nazývat. Je zde... příznivé ovzduší. Pomůže ti načerpat síly."

Ruka mi vyletěla ke krku. Zase byl hladký, na dotek nenesl známky předchozího znetvoření. „Vyléčil jsi mě."

„Vyléčila ses sama," opravil. „Pouze jsem trochu pomohl. Tvoje zranění bylo vážné, nasáklé temnou energií toho stvoření. Ještě nejsi dost silná, aby ses s tím dokázala vypořádat."

„Budu?"

„Brzy."

„Jak..."

„Teď není vhodný čas na otázky. Mohli by tě slyšet."

„Tvoji nebeští přátelé?"

„Nemám přátele."

To mě nepřekvapovalo. Chtěla jsem to říct nahlas, ale vzal mě za ruku a umlčel mě. Něco mě zastudilo na prstu. Světlo ve mně pohaslo, zůstala jen ta ozubená díra, kterou jsem nedokázala nijak zaplnit.

„Co..." Přelila se přese mě náhlá vlna únavy a stáhla mě zpět do bezvědomí.

Když jsem se znovu probudila, byla jsem v motelovém pokoji, po Liamovi nikde ani památky. Společně s ním a tím podivným místem zmizela i veškerá bolest a slabost. Cítila jsem se líp než kdy dřív, doslova jsem sršela energií. Běhala mi tělem jako slabé elektrické výboje, šimrala mě v konečcích prstů. Nutila mě vstát a vrhnout se do akce. Snažila jsem se její nabádání ignorovat, ale jen nabíralo na intenzitě.

Vyskočila jsem z postele. Musela jsem něco podniknout, nějak tu energii zužitkovat, než se z ní dočista zblázním. Sprovodit ze světa příšeru nebo dvě mi připadalo jako dobrý způsob. Popadla jsem dýky, které mi dal Gabe a které se pořád povalovaly na zemi, a zastrčila si je za pas. Byly těžší než sai, ale jejich váha mě uklidňovala.

Zavřela jsem oči a dovolila tomu nutkavému pocitu v břiše, aby mě zanesl, kam bylo potřeba.

***

Do nosu mě praštil koncentrovaný zápach výkalů. Odvrátila jsem se, stěží potlačujíc nevolnost. Jakmile se mi podařilo žaludek uklidnit, rozhlédla jsem se kolem a tiše zaklela. Mých služeb tentokrát bylo zapotřebí v tunelech městské kanalizace. To mě naučí vážit si nočních toulek po hřbitovech. Tam se aspoň dalo normálně dýchat.

Ignorovala jsem stažené vnitřnosti, tasila dýky a vstoupila do tunelu. Na výšku i šířku měl aspoň dva metry, přesto mi připadal hrozně stísněný, zdi se mě snažily rozmačkat. Adrenalin mi zabraňoval stočit se do klubíčka v záchvatu paniky. Pokračovala jsem vpřed, denní světlo nechala za zády. Tma mi nevadila, přesto jsem zpomalila. Pečlivě jsem volila každý krok, dávala si pozor, abych z úzkého, vlhkého chodníčku nesklouzla do zapáchající tekutiny pode mnou. Snažila jsem se dýchat pusou, ale vzduch byl těžký a toxický, škrábal mě v krku.