2. září = 1. školní den, věc na kterou se netěší téměř žádný student a myslím, že ani učitel. Všichni se sejdou ve třídě a snaží se předstírat, jak budou celý rok pilně pracovat, no pak tomu tak není.
Ráno se mi vstává zle, před zrcadlem se zděsím faktu, že mi chybí velký kus vlasů a že 10-ti měsíční teror začíná. Vezmu si na sebe černé šaty s volánky, ať aspoň začátek roku začnu hezky oblečená. V autobuse se setkávám se Sárou, pokaždé spolu sedíme. Když přijedeme na autobusové nádraží rozhodnu se, že už dál čekat nebudu a prostě mu to napíšu.
--Chceš teda se mnou být nebo ne? Už toho mám vážně dost. Pořád si na ní stěžuješ, ale stejně s ní jsi. Tak jak?--
Nemusím čekat moc dlouho a mám odpověď.
--Chci, ale také nechci, aby kvůli mně nedala maturitu. Prostě dělá ji teď opravnou za pár dní, tak to ještě vydrž. Nechci si pak vyčítat, že to nedala kvůli mně.--
Připadá mi to vše jenom jako výmluvy, ale co mám dělat. Čekám měsíce, dny už mě nezabijí. Nebo snad jo? Doufám, že ne. Chce pár dní, má je mít. Jenom doufám, že se nenajde jiná další výmluva.
Sedím ve třídě a připadá mi, jako bych ani na dva měsíce neodešla. Stejné tváře, u nikoho žádná změna, stejný křik, který se řítí třídou a já se jen modlím, ať už můžeme jít s holkami pryč.
,,Ahoj Pájo.'' obejmu svojí kamarádku a také spolusedící.
,,Ahoj. To zase tak rychle uteklo. To je šílený. To ani není možné, že už jsme vážně tady.'' odpoví mi Pája.
,,Dobrý den, děti. Posaďte se.'' slyšíme známý hlas, který vychází z úst naší třídní učitelky.
,,Jo, je to možné. Bohužel realita.'' zklamaně se ohlédnu na Páju.
Hodiny naštěstí utíkají rychle, máme novou učitelku na zeměpis. Je mladá, moc hezká, a vlastně ji znám už z konce loňského roku, když jsme jely se Sárou a Pájou do tater. Ta příroda, prostředí, nálada, něco neskutečného. Vynikající týden na který nezapomenu.
,, Maru?'' z ničeho nic mě osloví Pája.
Přikývnu, že poslouchám a vím, že se mám děsit. Moje kamarádky mě začínají pořád jenom děsit.
,,Vím, že ho miluješ, ale já ho nemám ráda. Protože ti ubližuje a prostě.. nemám ho ráda.'' vyhrkne na mě Pája.
Popravdě nemám slov. Vím, že jsem zaslepená a moje kamarádky vidí realitu, ale i tak mě to vlastně mrzí. Potřebuji trochu podpory, ne tolik upřímnosti.
,,To jsi mě zaskočila.'' nechápavě a vlastně hlavně zklamaně koukám na Páju.
,,Neber to nějak zle, jen jsem ti to prostě už musela říct. Když se rozhoupe, tak ho za nějakou dobu asi zase budu mít ráda, ale teď ho prostě ráda nemám. '' vysvětlí vše a já už radši jenom přikývnu.
Konečně je po škole. Jedeme se Sárou domů, ale ona vystupuje z autobusu až o další vesnici dál.
,,Tak zítra ráno. Ahoj.'' rozloučím se a jdu z autobusu.
,,Měj se, ahoj.'' Odpoví Sara a já jdu domů.
Převléknu se do tepláků a tílka. Je to mnohem pohodlnější a už si píšu s Kájem.
K: Že neuhodneš, kde jsem dnes začal pracovat?
M: No neříkej, že tady?!
K: Získáváš zlatého bludišťáka!
M: Nekecej! A kde přesně?
K: Tam jak je truhlářství.
M: Tak snad se ti tam bude líbit a vydržíš tam.
K: Snad jo. A co je nového u tebe?
M: No, ostříhala jsem si vlasy.
K: Že ne? Jak moc? :O
M: Neboj, jen o 10 cm, skoro to nejde poznat.
K: Tolik? To je moc! Ale tak jsi je měla dlouhý, když jsem tě poznal a líbila ses mi.
M: Však neboj, to do roka zase doroste.
K: Zítra teda sraz, jo? Ještě ti napíšu, tak s tím počítej.
M: Už se těším.
