Dny jdou dál, ale moje city jsou pořád takové jako na začátku. Vím, že jsem udělala chybu, že jsem ho nechala jít a nesnažila se. Myslím na něho skoro každý večer, je v mých snech, příčina mých slz a také kluk, který si získal mé srdce a já ani netuším, jak to tak rychle zvládl.
Hvězdy vyšly na nebe, já jsem opět na Mamre s kamarádkami a blížil se konec Valentýnského dne. On mi napsal. Nechápu to, myslela jsem si, že už na mě dávno zapomněl, ale naopak. Hledal prý pouze odvahu mi napsat.
...Maru, ani nevíš jak si vyčítám, že jsem chtěl tu pitomou pauzu. Celou tu dobu tě chci zpátky, ale pouze jsem hledal odvahu, jak ti to říct nebo napsat...
Samozřejmě neumím nic jiného, než do toho opět skočila po hlavě. Na co bych přece čekala? Mladá holka, co se zamilovala, se neřídí rozumem, ale srdcem.
Hned první možný den jdeme spolu ven. Probouzí se krásné jaro, avšak stejně se nevyrovná pohledu na něj. Přijíždím autobusem na zastávku a cítím jen to, jak mi buší srdce a chvějí se mi nohy. Nevím jak to bude probíhat, mám strach. Stojí tam s pohledem a úsměvem k nezaplacení, v tu chvíli když ho vidím ze mě opadají všechny nejistoty a veškerý strach.
Jdeme se projít k nejhezčímu místu, které ve vesnici je, rybník za vesnicí. Když mi před pár dny psal, připadalo mi, že ten zájem je opravdový a velký, ale teď to spíše bylo jako když se vidí kamarádi z dětství. I tak to bylo nepopsatelně nádherné odpoledne, zmizely obavy ze všeho, čeho jsem se bála. Chová se ke mně tak hezky, možná mi to tak pouze připadá, možná to tak doopravdy je.
Blíží se večer, já mám být v 6 ve sboru, proto se rozhodneme, že to pojmeme jako procházku a vracíme se do města pěšky.
,, Kdyby jen kluci ze zastávky věděli, jak to je.'' usmál se na mě Kája.
,, Co tím přesně myslíš?'' trochu jsem zaváhala.
,, Tady to naše znovu scházení, všichni si myslí, že jsem se rozešli a nebavíme se. Sice nebavili, ale už zase bavíme. Beztak nás každý den v autobuse pomlouvají.'' smál se, protože tyhle věci mu jsou vždy jenom k smíchu.
,, Tak to souhlasím. Je to fajn se zase vidět. Chyběl jsi mi.'' usmála jsem se s troškou naděje, že zareaguje nějak dobře. Stalo se, opětoval mi úsměv, ze kterého se dá vyčíst, že to cítí stejně.
Už jsme ve městě, ale zastavili jsme se a on mě jen tak beze slova z ničeho nic objal. Objímá mě uprostřed chodníku a mně je naprosto jedno, že kolem chodí lidi, protože tu stojím já a on a nic jiného důležité není. Když jsme se pouštěli, chvíli jsme jenom tak na sebe koukali. Koukám mu do očí a vím, že toho nebudu mít nikdy dost, stejně tak toho úsměvu. Možná jsem našla osobu, kterou Bůh stvořil přímo pro mě. Co já vím. Jdeme k přechodu a on vyndává z kapsy mobil.
,, Podívej co mám. Udělal jsem si takovou malou koláž.'' ukazuje mi koláž poskládanou ze tří fotek. Na první fotce je ještě celkem malý kluk, co chodil na první stupeň základní školy, na druhé fotce je už o něco starší a na třetí fotce byl on takový, jaký je teď. Všechny tři fotky téměř totožné až na ten věkový rozdíl. Nijak se nezměnil, husté hnědé vlasy, krásný úsměv a hluboké modré oči plné přání.
,, Ty jsi pořád stejný, jak když jsi byl malý kluk. '' hned jsem odpověděla na fotku, kterou mi ukázal.
,, To jsem byl ještě aspoň hezkej.'' pousmál se.
,, Ty seš pořád hezkej, věř mi.'' usmívám se na něj. Otočí se na mě s nedůvěřivým a zároveň polichoceným pohledem.
Procházíme městem, až dojdeme k čínské restauraci a tam se rozhodneme najíst. Bohužel čas utíkal rychle a já už musím jít do sboru na pěvecké soustředění.
,,Tak zase někdy, bylo to fajn. Napíšeme si.'' řekne Kája
,,To bylo, už se těším. Tak ahoj.'' odpovím mu a zavřu dveře, protože mě doprovodil až ke škole.
Užila jsem si s kamarádkami noc ve sboru , ale jak už to bývá, když jsem šťastná, musí přijít zklamání že.
,, Maru? Viděla jsi to?'' říká mi ráno kamarádka ze sboru.
,, Co bych měla vidět?'' odpovídám zatím v dobré a šťastné náladě. Jenže v tu chvíli mi ukazuje mobil a na něm příspěvek na facebooku, že je Kája ve vztahu se svoji bývalou holkou. V tu ránu se vše ve mně zlomilo.. Cítím, jak mi začínají hořet oči pod nátlakem návalu slz, v hlavě mi probíhá předešlý den a už mi nezbývá nic. Naděje na vysněného prince, zamilované srdce ani poblbnutá hlava jeho úsměvem. Věřila jsem v něco, v čem jsem se opět zklamala. Připadám si zdrcená, zničená, zrazená, zklamaná a připadám si jako naprostá naivka, která prostě nemá právo na to být šťastná. Ano, vím, všechno má své důvody.
Nechápu to, fakt ne. Proč mi teda psal? Proč se chtěl vidět? Chtěl se rozloučit, nebo co? Doopravdy to nechápu. Avšak v tuto chvíli jsem rozhodnutá, že tohle mu už odpustit nikdy nedokážu.
Pořád nějaké fotky na internetu, zamilované komentáře a mně se v hlavě jenom honí, co vše mi povídal. Co mi povídal o ní, co mi povídal o své rodině, o sobě a zkrátka o všem. Spíš vše vím já oněm než on o mně. Vždy totiž mluvil a mluvil a já se málokdy dostala ke slovu. Ale to mi vůbec nevadilo. Moc ráda jsem ho poslouchala a teď nemůžu, protože si svoje srdíčko vylévá jiné. Protože už po druhé mě tak nějak zklamal a co zbylo mně? Sedět doma, utápět se v slzách a věřit, že to přebolí. Některé věci ale prostě nepřebolí.
