Střídal se jeden den, za druhým. A střídali se dost pomalu – tak, jako všechny dny posledních pět let. Aby však řekla pravdu, bylo to nejlepších pět let v jejím životě. Knihy, hudba, večery s přáteli... Cítila se přesně tak, jak se vždy chtěla cítit a cítit se tak, jak se vždy chtěla cítit, byl ten nelepší pocit, co kdy zažila.
Byla středa. Středy a neděle byly dny, kdy byl obchod zavřený. V tyhle dny si většinou chodila sedat do čajovny Růžová růže a i když by se s kávou klidně vdala, čaje taky měli něco do sebe. Také to bylo snad jediné místo, kam si nebrala knihu nebo svůj starý iPod. Když už něco vzala, tak svůj bloček, který byl přeplněn kresbičkami postaviček a kočiček a všechno možný. Jsou to blbosti, ale trochu si u toho přetřídila myšlenky. Ne, že by na to v obchodě neměla čas, jen se tak moc nesoustředila.
Lane a Peter chodili na vysokou a podle jejich zpráv je dost drtili, takže už se pár týdnů neviděli. I ona na ni nějaký čas chodila, ale zjistila, že to není nic pro ní. Na to, co dělá, ani vejšku nepotřebuje. Jejím rodičům se to moc nezamlouvalo, ale jakým ano, že? Je jí osmadvacet (v tu dobu, kdy se s vysokou rozhodla skončit, dvacet šest, ale to je jedno), už se může rozhodovat sama, co bude dělat se svým životem a tak jim nezbývalo nic jiného, než to prostě přijmout.
Vešla do Růžové růže a sedla si ke svému oblíbenému stolku. Měli tam stejně narváno, jako ona v obchodě. Objednala si čaj, vytáhla blog a zase jen tak čmárala a zase se utápěla ve své vlastní hlavě. Všechno, co se stalo poslední dva dny, bylo tak moc absurdní, že to ani nebylo možný. Nebylo to tak moc neuvěřitelný, aby tomu nemohla uvěřit, ale – jo. Bylo to neuvěřitelný. Jaká je šance, že k ní do obchodu vletí herec, který je na káry, za ním jeho dva kamarádi, taky herci a začnou ho "zachraňovat". Jaká je šance, že s nimi pojede v taxíku a druhý den se jí ten blázen přijede omluvit. A to, že jeden z kámošherců zveřejní fotku, na které vypadá jak odpad, snad ani nemusí zmiňovat. Asi jedna ku milionu. Přesto se to stalo. Život je ujetej.
Kluk, ze kterého fakt jsem gay zářil víc, než čerstvě vybělené zuby, jí přinesl čaj. Poděkovala, do hrnku si dala pytlík a zalila ho horkou vodou. Jako každou středu si nezapomněla vařícím čajem popálit pusu. Člověk by řekl, že se poučí. Nepoučí.
,,Já se z toho pos-," všimla si pohoršeného pohledu staré paní, která seděla kousek od ní a větu raději nedokončila. Vzala do ruky tužku a kreslila. Když si byla jistá, že už se nemůže spálit, napila se čaje a pak zase kreslila. Kreslila exteriér čajovny, ulici, na kterou viděla z okna, hrnek, pohoršenou paní... Všechno, co měla v dohledu ztvárnila na papír. Přemýšlela a kreslila a kreslila a přemýšlela. Stále a stále dokola.
Růžovou růži opouštěla před dvanáctou. Dopoledne, samozřejmě. Od té nechutné palačinky si ani jednou pořádně nenakoupila, proto zamířila k potravinám. Toustový chleba, pytlovky (překlad: polévky v pytlíku), jogurty, máslo, minerálky, čokoládové tyčinky a nějaké to pivo. Košík byl během chvíle plný a ona jen doufala, že má po kapsách tolik peněz a obejde se tak bez trapné scény, která se jí před nějakým půl rokem stala. Neměla u sebe dostatek peněz, aby zaplatila celý nákup (kartu si nechala v jiné peněžence – jo, měla jich víc) a tak musela stát v tom přeplněném obchodu, poslouchat nadávající lidi a čekat, než se šedesátník Garry naučí stornovat nákup.
Nic z toho se však nestalo, v pořádku zaplatila a s plnou taškou se dostala domů. Ani si nesvlékla kabát a začala roztřiďovat potraviny na správná místa, jen jednu pytlovku nechala ležet na kuchyňské lince. Do konvice napustila vodu, která se s nesnesitelným hučení v pozadí začala vařit, nalila si minerálku, polévku nasypala do velkého hrnku a zalila jí horkou vodou – skoro, jako kdyby si dělala čaj. Oběd položila na tác a s ním se vydala nahoru.
Nahoru rovná se, na střechu. Střecha jí vynahrazovala její neexistující balkón. Posadila se na malou matračku a schoulená, s hrnkem v ruce, jen tak seděla. Polívka v hrnku nebyl luxusní, ani moc zdravý oběd, uvědomovala si to, ale každý občas musí jíst polívky v hrnku, aby se v neděli mohl pořádně najíst. To si budu muset někam napsat. Je to to nejchytřejší, co jsem kdy vyplodila ušklíbla se.
Nějakou chvíli byl klid, ale, jakoby nic, jí začal bombardovat mozek ochranářskými myšlenkami: Jestli odsud okamžitě nevypadneš, budeš nemocná! Rýma, kašel, zápal plic... Mozku, klid. Dopiju polívku a půjdu, oukej? Proboha, co když se dá na kašel umřít?! Jen. Dopiju. Polívku. Tohle je nebezpečná hra. Nečetla si teď článek o tom chlapečkovi. Zemřel na RÝMU!
Vést tyhle rozhovory se svým mozkem bylo normální. Alespoň pro Olivii. I přes varovné "výkřiky" sebe samé zůstala sedět a sledovala londýnské ulice. Lidé měli polední pauzu na oběd – jedna skupinka zalezla do bistra, na které ze střechy viděla. Povídali si a smáli se a ona si připadala, zase jako při čtení knih. Jako třetí osoba, která pozoruje a čeká, co se bude dít dál.
