Stejně jako několik posledních dní, byl i dnes venku příšerný mráz. Většina lidí měla pomalu zabarikádovaná okna i dveře, aby jim přece jen nějaký ten chlad nevnikl do bytů a každý topil ostošest. Chladnější počasí bylo jedním z důvodů, proč měla Olivia tohle období ráda, ale všeho s mírou. Pokud tedy byla až taková zima ani ona nebyla výjimkou.
Blížil se konec listopadu a skoro každý už začínal shánět dary pro své blízké. Nejenže to znamenalo narvané obchodní centra, vyprodané zboží či hromady oblečení s vánočními motivy (které bylo v prodeji už od října), ale také větší zisk pro obchodníky. I když to musí být k nevíře – týkalo se to i zapadlého obchodu s vinyly.
A to byl další důvod, proč si Liv zimní období oblíbila. Jeden den dokonce vynechala svojí, již známou, odpolední přestávku, aby všechno stíhala.
Dnešek nebyl takový, byl spíš jako každý jiný nepředvánoční den. Možná proto ubýval čas tak pomalu.
Olivia jako obvykle seděla na židli, nohy opřené o pult, v ruce kelímek s kakaem, pro které si rychle odběhla do blízké kavárny a na sobě měla oblečený velký a hřejivý svetr. Chvílemi přemýšlela, že si přes sebe hodí ještě kabát. Přece jen – tento prostor tu byl vystavěn před hodně lety. Až na pár změn tu zůstala většina věcí původní a to i topení, které někdy velmi rádo zlobilo...
Mezi tu většinu původních věcích patřila také dřevěná podlaha, která pod kroky lidí pokaždé prazvláštně zavrzala. Po zvonku to byla druhá věc, která vás mohla upozornit na příchod nového zákazníka. Jako to udělala třeba teď.
Do obchodu vkročila postarší – a Olivii dobře známá – paní. Od doby, co si tu Liv obchod otevřela, byla stálou zákaznicí. Chodila sem nejmíň pětkrát do měsíce a pokaždé si zakoupila nějakou desku, knihu či kazetu. Když danou věc donesla k zaplacení, nikdy nezapomněla Olivii povyprávět příběh, který se jí stal za mlada a který jí tahle věc připomíná.
Za tenhle měsíc jí tu však (do téhle chvíle) neviděla ani jednou.
,,Dobré odpoledne, Emily," usmála se na ní.
,,Dobré i vám, Olivie," řekla a rychle zaplula do úzké uličky s vinyly. To Liv celkem překvapilo. Normálně si s ní začala povídat třeba o počasí, její kočce Jessie, nebo o čemkoliv jiném. Nechtěla být však vlezlá, nebo otravná a tak se raději na nic neptala.
Za pár chvil se zase vrátila. Na pult položila desku Milestones od jazzového trumpetisty Milese Davise, ze své kabelky vytáhla peněženku a z ní zase peníze, které podala Olivii. Ta na ní zkoumavě koukala. ,,Budete na to chtít taš-"
,,Ne, děkuju," přerušila otázku, kterou Liv opakovala pokaždé. ,,Nashledanou," otočila se a opět velmi rychle opustila obchod.
,,Tak to bylo divný," pronesla Olivia do ticha. Dopila kakao, zvedla se ze židle a prázdný kelímek hodila do koše, který stál u okna. Okno pootevřela a malou škvírou se snažila zahlédnout odjíždějící Emily. Jako vždy, za každého počasí, odjížděla na svém černém kole. Nic zajímavého ani neobvyklého.
Okno zase zavřela, když začala pociťovat, že se dovnitř dere chlad. Opět se posadila a do ruky vzala telefon. Byla tam jedna nepřečtená esemeska.
lane: v 8:30p.m. jsem u tebe
...
Tohle byl u nich naprosto normální způsob domluvy. Oliviiny přátelé věděli, že po večerech nechodí nikam sama, proto takováhle zpráva naprosto stačila.
Když hodiny na displeji mobilu ukázaly čtvrt na osm, začala to tu Liv balit. Do batohu si, jako vždy, naházela věci, které si sem ráno přinesla, (nezapomněla k tomu přihodit i jedno cédéčko) zatáhla závěsy a pozhasínala. Pak už jen vyšla ven, zamkla za sebou a vydala se na nedalekou autobusovou zastávku.
Přišla o trochu dřív – autobus měl přijet každou chvíli. A taky že jo. Během pár minut přijel a zastavil přímo u mrznoucí Olivie, která se snažila co nejvíc zachumlat do svého kabátu. Rychle nastoupila a koupila si lístek.
Autobus byl v tyhle večerní hodiny skoro prázdný, takže nehrozilo, že by se musela někde cpát. Zaujala své klasické místo, – veprostřed, u okna – z batohu si vytáhla sluchátka, do uší si pustila popovou hudbu a hlavu opřela o chladné sklo. Sledovala míhající se pouliční lampy, domy, ve kterých se svítilo a auta, okolo kterých projížděli.
Už se těšila na domov.
...
Lane, jako obvykle, nepřišla včas. Bylo jedno jaký byl den, nebo jestli si čas určila sama – nikdy, ale opravdu nikdy, nepřišla včas.
Bylo po deváté hodině, když se rozezněl zvonek. Několikrát za sebou. Olivia otevřela okno a podívala se dolů. Její kamarádka stála před hlavními dveřmi a horlivě na zvonek mačkala. Liv nad tím protočila očima a běžela jí otevřít.
,,Proboha Olivie, venku je taková zima! Myslela jsem, že umřu," pronesla Lane, když vešla do bytečku. Olivia se uchechtla.
,,Lane, slušní lidé jako první přeci pozdraví..."
Tentokrát protočila očima Lane. ,,Ahoj," usmála se a obejmula jí.
,,No ahoj. Dáš si něco?"
,,Čaj, prosím."
Olivia se od ní odtáhla a šla do kuchyně připravit dva zelené čaje. Lane se mezitím posadila na stále rozložený gauč.
,,Čím jsem si zasloužila tvojí večerní návštěvu?" zeptala se Liv a opřela se o kuchyňskou linku.
,,Ty moc dobře víš."
Ano, Olivia moc dobře věděla. Od schůzky s Joem uběhlo jen pár dní a ona se své kamarádce skoro vůbec neozvala. Skoro vůbec znamená; na jejích sto zpráv, ve kterých se ptala jak to celé probíhalo a hlavně jak to dopadlo, odpověděla dvěma krátkými zprávami jo, bylo to fajn a povím ti o tom až se uvidíme. Esemesku, kterou od Lane dostala až dnes, očekávala už v ten den a v tu minutu, kdy jí tohle napsala.
Konvice se rozpískala a Liv zalila čaje. S dvěma hrnky v ruce se posadila vedle Lane a jeden z hrnků jí podala. ,,Dobrá, vím. Tak co všechno bys chtěla vědět?"
,,No všechno přece!"
ahoj lidi, zdraví vás ten nejmíň aktivní člověk na wattpadu!
ne, dobře.. chci vám jen trochu objasnit, proč tak moc dlouho nevyšla nová kapitola (pomalu dva měsíce?). neměla jsem na psaní pražádnou náladu a když už jsem něco napsala, dopadlo to buď; za a) katastrofálně (což je tahle kapitola celkem taky) nebo za b) hned jsem to zase smazala. mám však dojem, že tohle už je u mě klasika a vy už jste na to zvyklí😅 dost doufám, že se tyhle moje náladky zlepší...
a jestli ne, tak se uvidíme zase za dva měsíce xd
