Pozvat někoho na schůzku je jedna věc, ale ozvat se mu je věc druhá, se kterou se až tak moc nepočítá. Když danou osobu někam zvete, hned nepřemýšlíte nad tím, co asi poté řeknete nebo napíšete. Kam jí pozvat? Kdy jí pozvat? V kolik hodin? A mám se ozvat hned druhý den? Nebo až po třech dnech? Nebo po týdnu?! Joe netušil, jestli si tyhle otázky pokládají i ženy, ale on si je rozhodně pokládal. I u něho už uběhl nějaký ten čas od posledního vztahu, takže v těchto věcech už vcelku plaval. Nebo se spíš topil.
Samozřejmě se rozhodl obrátit na své přátelé, jejichž rady by mu mohli z téhle situace pomoci. Dalšího dne večer si sedli a toto téma velmi podrobně prodiskutovali. Vypadali u toho vtipně, protože na sobě měli barevné župany, Joseph měl na hlavě turban, pod nímž skrýval své čerstvě umyté vlasy a všichni tři drželi hrnky s ovocnými čaji. Už jim jen zbývalo dělat si pedikúru.
Joe začal. Svěřil se jim se všemi věcmi, se kterými si nevěděl rady. Možná to trochu zní, jako kdyby mu bylo čtrnáct a jako jasný panic se chystal na své první rande, ale chápejte ho! Byl vážně zoufalý.
Oni ho, jako správní přátelé, vyslechli a po kratším monologu se ozval Gwil.
,,Asi bych začal s tím, kdy jí máš pozvat. Rozhodně to neodkládej moc dlouho. Mohla by si pak myslet, že sis to buď rozmyslel a nebo, že jsi idiot. Oboje varianty nejsou úplně nejlepší...," odmlčel se a zbytek se uchechtnul.
Tohle byla vskutku záludnost. Můžete udělat jediný přešlap, jedinou malou chybku a už jste odsouzeni jakési k záhubě. A pokazit to všechno hned na začátku, by nebyl moc dobrý začátek, že ano.
Dále prodiskutovávali to nejlepší místo, kam můžete holku pozvat - Benův návrh fotbalového zápasu nesklidil moc velké ovace. Jeho argument třeba má taky ráda fotbal mu také nepomohl, už jen díky faktu, že ona rozhodně nevypadala na to, že by skákala tři metry vysoko, kdyby jí oznámil, že na jakoukoliv podobnou událost jdou. Takže tenhle návrh byl rázně zamítnut.
Nakonec se shodli na tom, že nejlepší bude, když jí vezme do nějakého hezkého podniku. Teď už jim jen zbývalo vymyslet, do jakého podniku.
,,Co ta restaurace u Green Parku?"
,,Víš, Gwile, u Green Parku je víc než jedna restaurace..." ušklíbl se Ben a usrkl si ze svého čaje.
,,Myslím tu, jak jsme si v ní byli jednou sednout. Někdy po natáčení, už víte ne?" Jejich pohledy mu odpovídali zcela jasné ne. Ještě nějakou chvíli se jim snažil místo, co nejkonkrétněji popsat, než to musel vzdát.
Nakonec na to přišel samotný Joe. Gwilův návrh mu připomněl jeden večer, kdy si oni tři, plus Rami s Lucy, šli sednout do restaurace poblíž Temže. Ten den bylo nehorázné vedro, takže si sedli ke stolům, které stály venku před budovou. Byl to normální večer, který strávili v příjemné a zábavné atmosféře, takže se nijak nelišil od jiných takových večerů. To místo mu však v hlavě utkvělo až doteď.
Jak venku tak i uvnitř měli velká barevná světýlka, která byla namotaná na sloupech, kolem vstupních dveří nebo připevněná ke stropu, zatímco venku byla namotaná na lampách a natažená přes celý prostor, který byl restauraci vyhrazený. Když jste se podívali nad sebe, mohli vám připomínat barevné blikající hvězdy. Též tam byla velká spousta všemožných květin, které museli ocenit i ti největší alergici, jazzová hudba se linula všemi směry a ani jste nevěděli, kde je vlastně zdroj a celé to tam působilo tak klidně... Byla to krása.
Tohle bylo přesně to místo, které potřeboval.
Šel do jídelny, ze které vzal notebook, z lednice si vytáhl vychlazenou plechovku nealko piva a sedl si zase zpátky ke klukům, kteří ani nějak moc nepostřehli, že se vůbec zvedl. Stále hovořili - nebo se spíš dohadovali - o restauraci u Green Parku.
Z hlavy si také stáhl ten podivný ručník, mokré vlasy si důkladně prohrábl a začal vyhledávat přesnou polohu podniku. Oproti Gwilovi měl jednu malou výhodu a tou bylo, že si vzpomínal na název restaurace. Díky tomu jí velice rychle našel a na kus papíru, který ležel na konferenčním stolku, načmáral jméno ulice. Spokojeně se usmál a napil se. Teprve teď ho jeden z hádavců zaregistroval.
,,To je to poslední pivo, který jsem si nechával pro sebe?" zamračil se Ben.
Joe se usmál ještě víc. ,,Sorry kámo. Měl sis ho podepsat."
...
Nastal den D. Nebo den zúčtování. Nebo... Nebo den schůzky.
Ještě toho večera Joe napsal Olivii krátkou esemesku, ve které stály jasné instrukce, ohledně toho, v kolik a kde jí dnes vyzvedne. Pro ty, které to zajímá - vyzvedne jí v sedm čtyřicet pět před obchodem. Před jakým obchodem asi všem dojde.
Bylo půl osmé a Joseph stál před Gwilovým autem, které mu tak laskavě půjčil, v ruce držel klíčky a horlivě se loučil s kluky. Spíš oni se horlivě loučili s ním.
,,Buďte slušní."
,,Nenabourej mi auto!"
,,Hlavně si to užij."
,,A žádné nekalosti, Joey."
Joe nad nimi zakroutil hlavou. ,,Vy jste ale idioti," stále se však usmíval - byl to pořád ten úsměv ze včerejšího večera. Možná se usmíval i ze spaní, bůhví.
Nasedl do auta a naposledy na ně mávnul. Klíčky zastrčil do zapalování a rozjel se. Jako první začal hledat nějakou stanici, na které by hrála přijatelnější píseň, než nějaké rapové sólo, které se rozeznělo jako první. Nechápal, jak něco tak hrozného můžou vůbec pustit. Zdálo se však, že rádia se rozhodla hrát ty nejhorší věci, co existují, takže ho stejně ztlumil na minimum. V tomto duchu dojel až před místo určení.
Vystoupil a podíval se na dveře, na kterých visela cedulka s nápisem zavřeno. Uvnitř se však stále svítilo. Trochu se otřásl, jednak kvůli tomu, aby ze sebe shodil nervozitu a také proto, že byla opravdová kosa. Rozešel se ke dveřím a zaťukal. Šumění, které bylo zevnitř slyšet, ustálo až bylo slyšet jen prudkého větru. Nikdo mu ani po chvilce neotevřel.
,,Haló? Asi tu brzy zmrznu!" řekl s pobavením v hlase, ale k umrznutí vážně neměl daleko. Zaslechl tiché zaklení, kroky, mířící ke dveřím, podivné klapnutí, způsobené odemykáním a následné zavrzání dveří. Trochu poodstoupil a pohlédl na tu bytost, která stála před ním.
,,Ahoj."
,,Ahoj."
na to, jak dlouho jste na tohle museli čekat, je to docela odpad:dd pardon, pardon, jsem mega lina hah
