Prince [namjin] POZASTAVENO

1

Chlapce probudilo ostré světlo. ,,Vstávejte princi, už je čas." Služebná rozhrnula další záclony a otevřela okno dokořán. Hnědovlásek se jen víc zavrtal do peřin. ,,Nikam nejdu," prohlásil. ,,Princi, už je opravdu čas. Nebo přijdete pozdě a to váš otec nemá rád." ,,Ale mně se nikam nechce."

,,Seokjine, neslyšel jsi!!" ozval se ode dveří mužský hlas. Chlapec okamžitě vyletěl z postele. ,,Ano otče. Už vstávám." Král jen povytáhl obočí. ,,Do pěti minut v hale a běhá jestli tam nebudeš Jedeme do další vesnice. Ty krysy zase neplatí," třískl dveřmi a odešel.

Seokjin si jen povzdechl. Podobné návštěvy různých vesnic a měst pro něj byly něco jako denní rutina. Jeho otec vždy trval na jeho přítomnosti. Podle něj to bylo pro něj jako pro budoucího krále nezbytné.

Návštěva ale končila vždy stejně. Přijeli král měl proslov a nakonec nechal několik obyvatele zbít jako odstrašující příklad pro ostatní.

Tohle Seokjin nenáviděl. Odsuzoval otcův způsob vlády. Neměl však jinou možnost než pozorovat jak ti lidé před jeho očima trpí. Nesměl však projevit sebemenší slabost. To by byl v očích svého otce považován za slabocha a to on nechtěl. Ale sám sobě si slíbil, že jakmile se stane králem skončí tady s tímhle vším.

Teď mu ale nezbývalo nic jiného než se obléct a sejít do prostorné haly, kde už na něj čekal otec se skupinkou vojáků. Vyšli na prostorné nádvoří a nasedli na koně.

,,A jako výstrahu pro ostatní vás čtyři dnes potrestáme. 20 ran bičem!!" Tyhle věty už Seokjin uměl nazpaměť. Když něco takového slyšíte každých pár dní velmi rychle se vám to vryje do paměti. A po letech už to berete jako součást běžného dne.

Všichni lidé z vesnice mlčeli a byli rádi, že dnes nejsou potrestáni oni. Jen ti čtyři vybraní s tichým pláčem na rtech prosili o milost. Ta jim ale nebyla dopřána. Mrtvolné ticho postupně narušily bolestné výkřiky.

Seokjin vše sledoval. Zkoumavým pohledem si prohlížel dav. Očima utkvěl až na jednom bodě. Byl to chlapec, celý v černém, přes hlavu měl přehozenou kapuci, takže mu neviděl do obličeje. Přes rameno měl chlapec přehožený dlouhý dřevěný luk. Seokjin usoudil, že si ho nejspíš vyráběl sám. Tohoto chlapce neviděl na podobném shromáždění poprvé. Posledních pár měsíců ho vídal pravidelně. Vždy ho na něm zaujala jedna věc. A to pohled, který by dokázal zabíjet, pohled plný nenávisti, který se upíral ke králi.

tohle byla první kapitolka doufám, že se vám líbila, příště už tam se tam toho stane trochu víc tohle byl takový úvod