PROCHÁZKA, AVENGERS A ZÁBAVA

4. VLK

Probudilo mě zvonění telefonu. "Kterej blb to volá v..." svou hlasitou myšlenku jsem ukončila pohledem na telefon. Za prvé volal Clint a za druhé bylo půl jedenácté. Už se nedivím, že někdo volá. Z mého polemizování mě vytrhl Clintův hlas mířící z telefonu. "Ahoj Evi." "Ahoj Clinte, děje se něco?" "Ne, vůbec. Jen mě napadlo, kdy bys měla dnes čas, tak jestli nechceš zajít dnes se mnou, Stevem, dvojčaty a Natashou na oběd?" Chvilku jsem přemýšlela a pak odpověděla: "Jo, ráda. Kdy a kde se sejdeme?" "No... V půl jedné před Stark Tower?" Jo, to by šlo. Tak zatím Clinte." "Zatím." Tak plán na dnešek už mám, jdeme se trochu probrat. To mi proběhlo hlavou když jsem se snažila dostat z postele a dojít si uvařit kafe.

S částí Avengers jsem se sešla přesně na čas a vše probíhalo zcela normálně. Krátký rozhovor, debata kam půjdeme jíst atd.. Nakonec jsme se rozhodli pro nedalekou pizzerii, kde (podle zkušenosti dvojčat, nakonec to byla pravda) dělají tu nejlepší pizzu v New Yorku. Když jsme se po obědě vraceli směrem k Tower stalo se něco co jsem opravdu nechtěla.

V jedné z postranních uliček jsem viděla dva chlápky jak stojí před zdí a ve volném prostoru mezi nimi a zdí se krčí dívka okolo 17-18 let. Clint zrovna něco nahlas řešil se Stevem a Natasha byla ponořena do rozhovoru s Wandou a Pietrem a tak jsem se rozhodla zakročit sama. Sice už pár let necvičím aktivně, ale boj se jen tak nezapomíná. Vykročila jsem směrem k nim a vykřikla: "Hej! Vy dva. Nechte ji být!" To zaregistrovali ostatní Avengers i ti dva gauneři kterým bylo zvolání určno. Oba dva se na mě otočili, pohrdavě mě projeli pohledem a ten vyšší řekl: "Nemotej se do toho ať si kdo si. Není to tvoje věc." a ten druhý, menší dodal: "A to si myslíš, že se tě bojíme? Si jen ženská!". To jak řekl slovo "jen" mě neskutečně dopálilo. A v tu chvíli zvítězil vztek nad rozumem.

Změnila jsem se na vlka. Rychle jsem skočila a povalila oba dva na zem. Svým trošku hlubším hlasem který mám ve vlčí formě jsem řekla: "A teď se bojíte?". Sekla jsem je oba svými drápy po ruce, aby jim tam zůstala ošklivá památka, že tohle se nedělá a nechala je utéct. Mezitím jsem opět změnila svou podobu na tu lidskou. Stihla jsem si všimnout, že kromě těch zločinců utekla i ta dívka, ale že na mě teď ostatní Avengers civí jako vyjevení. Jen Clint nebyl tak překvapený. Přeci jen o tom věděl.

V tu chvíli mi došlo co se stalo a co jsem provedla. Takhle jsem se naposledy změnila tak před čtyřmi lety, myslela jsem, že je to už za mnou. Očividně není. Natasha už chtěla promluvit, ale já ji přerušila tím, že jsem utekla. Ano utekla! Jako malé dítě. Neohlížela jsem se, jediné co vím je to, že se mě pokoušel dohonit Steve, ale po chvíli marného běhu a volání mě zpět to vzdal. Doběhla jsem až k nám do domu, na schodech málem srazila paní Versovou se svou kočkou (škoda, že jen málem - alespoň u té hrozné kočky) a vrazila do svého bytu. Tam jsem se zhroutila na zem do rohu a jen koukala do zdi a přemýšlela. Jsi zrůda! Nedokážeš ovládat pocity! Jsi strašná bestie! to vše se mi začalo přehrávat v hlavě...