Přehodila jsem nohy přes kraj postele a ucítila chlad podlahy, což způsobilo, ze jsem ucukla a zatřásla se zimou. Rozhlédla jsem se po místnosti, čekajíc nějakou, byť přehlédnutelnou změnu. Něco co by mě vytáhlo z nynějšího stereotypního života. Zase nic. Místnost byla pořád stejně až moc dokonale bílá. Postel na níž jsem seděla byla stará, železné tyče byly také bílé natřené, a rozjasněné okno jim ještě dodávala lesk, ačkoli celý dojem dokonalosti kazily mříže v něm. Vyhledala jsem pohledem skrytou kamerku v rohu místnosti a zadívala jsem se jakoby skrz ní, s pohledem alla I know, you're watching mě Bitches...
Znovu jsem své nohy položila na podlahu, ačkoliv tentokrát už jsem neucukla pod návalem zimy, který mi projel celým tělem. Vstala jsem, lehce se protáhla a udělala jsem pár kroků k nedalekým dveřím. Vzala jsem za kliku a pokusila se otevřít, ale jako každý den, bylo zamčeno. Povzdechla jsem si a hmátla jsem po tlačítku vedle dveří, který jsem bez váhání chystala zmáčknout. Místo toho se rozdrnčel alarm.
Zandávala jsem. Sedla jsem si na postel a čekala až pro mě přijdou. Po deseti minutách čekání a stálého drnčení, jsem po uvědomění že pro mě nikdo nepřijde, a že opravdu hoří, propadla panice. Prudce jsem vstala z postele a dvěma velkými kroky se přesunula ke dveřím. Několikrát za sebou jsem dlouze zmáčkla tlačítko, a vší silou bušila do dveří. Po dalším neúspěšném pokusu, o upozornění na sebe, kdy už se kouř valil pod dveřmi do místnosti, propukla v zoufalý pláč a sjela po dveřích na zem. Křičela jsem a plakala zároveň, ale nemělo to žádnou odezvu. Sedící na podlaze s tvářema ulepenýma od slz jsem zaslechla něčí hlas volající mé jméno. Místnost již byla plná kouře, tudíž se mi oči plnily slzami bez důsledku zoufalství a pravidelně jsem dostávala záchvaty kašle.
Hlas o němž jsem si myslela že je halucinace, se ozval znovu, tentokrát však blíž.
"Destire!"
Jakmile to neznámý dořekl, ucítila jsem jak někdo narazil do dveří. Opatrně jsem se zvedla a se slzami znovu tekoucími po mých tvářích, jsem začala křičet a bušit do dveří, přičemž jsem se znovu rozkašlala.
"Destire, ustup od těch dveří!!"
Udělala jsem, jak mi bylo přikázáno, ostatně jako vždy, a ustoupila jak jen to šlo. Ozvalo se ještě několik tupých ran, jak dotyčný zkoušel dveře vyrazit. Po chvíli se ozvalo tiché křupnutí, a pár nadávek směrem od dotyčného.
"Destire," začal pomalu zadýchaným hlasem, " já tě tu teď chvíli nechám ano?"
Zmohla jsem se jen na přikývnutí, ale jakmile mi došlo, že mě nevidí, přesvědčila jsem, tentokrát, ale už nahlas. Jakmile ztichla ozvěna jeho vzdalujících kroků, začal mě znovu do očí štípat kouř, takže jsem rychlým krokem přešla k oknu, ze kterého jsem následně přes železnou mříž pohlédla. Na dvorku byli umístění všichni v nočních úborech a celé levé křídlo budovy bylo v plamenech. Trhla jsem sebou když se rozdrnčelo propouštěcí varování mých dveří. Stála jsem teď přímo naproti dveřím zapřená o topení a s vytřeštěnýma očima jsem skenovala nyní otevírající se dveře od mého pokoje. Když se dveře úplně otevřely spatřila jsem osobu, s viditelně úlevným pohledem ve tváři.
"Destire.." vydechl těžce.
ČTEŠ
Tell me reason why..
FanfictionDylan O'Brien fanfiction Poválečné období. Chicago. Útěk. Dylan O'Brien. Ryan Kelley. Barbara Pavlin.