Tell me reason why..

Part #10

..Upřeně jsem pozoroval osobu ležící v posteli, podobné té mojí.

Prostě jsem si ji nějakou chvíli jen tak prohlížel, z čehož mě vyrušila Kristie.

"Já.. Zavedla bych tě za ní, ale Ryan mi to zakázal." zněla sklesle a dodala: "Ještě pořád si nic nepamatuje. Ryan a já ji pořád kontrolujeme, a já ji nosím jídlo. Párkrát jsme si povídaly, ale ne moc dlouho. Nechce se mi jí tam tak nechávat, ale většinu času stejně jenom spí."

Páni. Tolik informací najednou jsem musel chvilku zpracovávat, ale nakonec se mi podařilo si všechny ty novinky urovnat v hlavě. Měl jsem snad milion otázek, ale nakonec jsem se rozhodl zeptat, na to, co jsem si potřeboval ověřit nejvíc.

"Takže o tom co.. Co jí udělali pořád nic nevíme?"

V očích se jí zableskla lítost, a lehce pokroutila hlavou. Povzdechl jsem si.

Kris najednou pozvedla hlavu a s nadějí v najednou rozzářených očích se ozvala.

"Ale.. Když vás se brácha přivezl, přenášeli jsme vás na pokoje do postelí, přičemž to zpod trička vypadla nějaká složka. Byla trochu ohořelá, takže jsem si tipla, že jsi ji vzal z toho baráku." při těchto slovech jsem pocítil naději. S tou složkou by jsme mohli přijít na to, co to Dess udělali.

"Nevěděla jsem co to je," pokračovala," a myslela jsem ze kdyby o ní Ryan věděl, dal bys mu ji do batohu, tak jsem ti ji dala do sejfu." už otevírala pusu, aby mohla pokračovat, ale já jsem jí předběhl.

"Kde je ten sejf?!" očividně jsem ji tak prudkou reakcí zaskočil.

"Dole." vyhrkla zmateně téměř okamžitě. Svraštil jsem obočí a nakrčil nos. Přikývla. Došlo mi, že mě tam asi nehodlá zavést hned teď. Z úst mi unikl povzdech. Hned mi došlo, že to bylo nemálo nezdvořilé. Přeci jen, oni mě tu nechávají bydlet, jist, postarali se o moje záda, a hlavně o Destire...

Omluvně jsem se na ní podíval. Seděla naproti mě, naprosto klidná, nohy do tureckého sedu jako já, ruce položené v klíně. Na sedmnáct let vypadala moc vážně, ale není se co divit, Ryan nemá moc růžovou historii, a ona jako jeho sestra..

Najednou jsem si vzpomněl odkud ji znám. Asi rok 2063 pět- šest let zpátky, malá copatá holka (tipnul jsem jí asi deset, ale jak mi Ryan potom vysvětlil, spletl jsem se hned o dva roky. Holt na svůj věk nevypadala, ale z toho vyrostla, teď konečně vypadá na svůj věk, ne-li víc), nás pozorovala za dveřmi, když mi Ryan vyprávěl, co je přivedlo do Chicaga.

Výstrašený pohled a pozorující nás zelené oči zaplavené slzami. Chápal jsem to. Malá holka, ztratila oba rodiče, a z jejích čtrnácti sourozenců jí kvůli válce zůstal jen Ryan, který se o ní teď staral.

-------
P.a. - Takžeee.. Dnešní díl je takovej lehce nostalgickej. Trochu se nám tu odkrývá minulost, přičemž chci poznamenat, že jestli jsem někde v nějakým díle psala, že se Dylan s Ryanem zná celý život, není to pravda... Znají se asi tak šest let.

Mohli jste si taky všimnout, že jsem trochu poodhalila, kdy a za jakých okolností se tohle odehrává. Chicago, rok 2068, poválečné období... Víc se toho pravděpodobně dozvíte v dalších dílech.

Teď jak už začíná být zvyklostí, k děkovací části.
Vážně jste mě ohromili! V minulém dílu jsem vám poděkovala za přes 400 reads, dneska vám děkuju za cca 560!! Vážně asi o 150 reads víc!?! Vážně vám moc děkuju, jste úžasní!
A aby tyhle moje kecy nebyly zas delší než samotná část, tak se s vámi loučím! Tak zase za týden!
-Sxx