My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

11. kapitola

Vzbudila jsem se a čekala jsem, že budu u Marcuse v autě, ale byla jsem už u sebe doma. Měla jsem žízeň. Stálo mě to dost přemlouvání sama sebe, ale věděla jsem, že bez pití už neusnu. Takže jsem se nakonec vážně zvedla z postele a vydala jsem se do kuchyně.

Až při cestě před chodbu, jsem si všimla, že mám na sobě stále ty stejné šaty, které jsem měla venku.

Prohlížela jsem si šaty a ani jsem si nevšimla, že jsem došla až do kuchyně. Když jsem zvedla pohled, neskutečně jsem se lekla. Trvalo mi dobré dvě sekundy, než jsem si uvědomila, že ten kluk, který tu teď stojí, je Marcus.

Ani si nevšiml mého příchodu a tak jsem se rozhodla, že se prostě otočím a půjdu zpět do postele. Radši než teď mluvit s Marcusem, který na sobě měl jen tepláky. Stejně bych se nesoustředila. Nemohla bych se soustředit.

Opatrně jsem se tedy vykradla z kuchyně, než se Marcus stihl otočit. Rychlejším krokem jsem došla až k sobě do pokoje a lehla jsem si do postele. Koukala jsem do stropu a přemýšlela.

Kdybych neusla u něj v autě, vůbec by teď nemusel být tady a já bych nemusela stresovat. Taky mě napadlo jít k holkám a lehnout si k nim, ale přišlo mi to zbabělé.

Uslyšela jsem kroky, takže jsem se rychle přikryla dekou a dělala jsem, že spím. Postel vedle mě se po chvilce prohla a já se snažila dýchat co nejklidněji. Okolo mého pasu se objevila jeho ruka. Bylo mi dobře. Cítila jsem se v bezpečí, takže ikdyž mi to trvalo docela dlouho nakonec jsem usla..

***

Ráno jsem se vzbudila a Marcus tu neležel. Byl to sen? Tohle bylo zvláštní. Zvedla jsem se do sedu a koukla jsem se okolo sebe.

Sen to určitě nebyl, protože Marcusovo triko leželo položené přes opěradlo mé židle. Usmála jsem se sama pro sebe a postavila jsem se.

Šaty byly trochu pomačkané a mohla jsem doufat že jsem je někde nenatrhla. Postavila jsem se před zrcadlo a začala jsem šaty zkoumat. Vypadaly v pořádku. Přešla jsem ke skříni a začala jsem se převlékat. Sundala jsem si šaty a na nohy jsem si natáhla kraťasy. Zrovna jsem si chtěla obléct triko, které jsem ve skříni popadla jako první, když se okolo mého pasu objevily něčí ruce. Marcusovy ruce.

Něžně chytl můj pas a pak si svojí hlavu položil do prohlubně mezi mým ramenem a hlavou.

,,Chyběla jsi mi" zašeptal. Usmála jsem se, triko jsem pustila na zem a opatrně jsem položila své ruce na ty jeho na mém pasu. ,,Chyběl jsem ti?" zeptal se s náznakem úsměvu v hlase. ,,Chyběl? Možná" odpověděla jsem mu šibalsky. ,,Tak možná?" řekl a otočil si mě čelem k sobě, takže jsem mu teď koukala do obličeje.

Hleděl mi do očí a úsměv mu nemizel z tváře. Musela jsem se taky usmát, když jsem viděla ty jiskřičky štěstí v jeho očích.

Když se ke mně začal ale pomalu naklánět, aby mě políbil, odstrčila jsem ho.

,,Proč?" zeptal se. Z jeho obličeje vyzařovalo zklamání. ,,Nemůžu" řekla jsem, sebrala jsem si triko, které jsem předtím pustila na zem a vyběhla jsem pryč z pokoje..

Hello! 👋 Promiňte, že teď tolik nepíšu, ale až tolik mě to nebaví a hlavně není moc času.. Přijímačky no 🤦‍♀ No snad se kapitola líbila a budu ráda za každý hlas a komentář ❤ Love ya 💞