My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

13. kapitola

Celý den jsme trávili spolu. Smáli jsme se a byli jsme šťastní. Dokonce i já jsem byla šťastná a to i přes to, co jsem dopoledne našla na svých zádech. Jako kdyby to tam nebylo. Nevzpomněla jsem si na to až do doby, než mi Marcus položil ruce na ramena a já ucítila hroznou bolest.

,,Promiň. Jen mi dej chvíli" usmála jsem se na něj a dělala jsem, že se nic nestalo. Přikývl a pustil mě. Rozběhla jsem se k holkám do pokoje. Byla tu jen Tara. Pohled, který po mně vrhla, když jsem vtrhla do pokoje, jasně naznačoval, že tuší, že se něco děje. Něco špatného.

,,Co se stalo?" zeptala se mě podezřívavě. ,,Poslouchej mě, ano?" zahleděla jsem se jí naléhavě do očí a popadla jsem její ruce. Cukla sebou, když ucítila mou studenou kůži na té její. ,,Jseš ledová" zamračila se na mě.

Vlastně mi to ani nepřišlo, protože Marcus mi o tom za celou dobu nic neřekl. Asi mu to přišlo normální. O to horší to bylo. Prostě už jsem byla napůl v hrobě. Byla jsem studená, bledá a pohublá více než obvykle. O tom posledním nikdo nevěděl. Vlastně si do teď nikdo nevšiml ani jednoho z toho.

Dřív jsem takhle vyhublá byla taky, ale pak se to vždy vrátilo zpět do normálu. Teď už to trvalo skoro půl roku a já stále jen ubírala na váze. Nemohla jsem přibrat ať jsem se snažila, jak jsem chtěla.

,,Tak co se děje?" zeptala se mě Tara a probrala mě tím z mých myšlenek. ,,Já jsem ráno našla na zádech takovou modřinu. Děsně bolí a je neteklá. Taro blíží se to" zašeptala jsem. Měla jsem strach, že bude Marcus stát za dveřmi. ,,On už to ví?" pokynula hlavou směrem ke dveřím a já zakroutila hlavou do stran. ,,Ne. Bude tu poslední tři dny. Nechci ho zase ztratit. Chci pro něj ještě těch pár dní být pořád živá" usmála jsem se chabě a Tara přikývla.

,,Ale mám strach, víš? Jsem srab" špitla jsem a úsměv mi z tváře zmizel. ,,Jsi ta nejvíc odvážná holka, kterou znám. Zjistili ti nemoc, o které jsi od začátku věděla, jak končí. Že se nedá vyléčit. I tak jsi ale nepřestala žít. Jela jsi s námi na tábor, kde jsi to na sobě nechtěla nechat znát, ikdyž ti bylo nejhůř. Našla jsi práci, která tě baví, která tě naplňuje. A to i přes to, že jsi věděla, že kdykoli může být konec. Neumíš si představit, jak moc tě obdivuju za tvojí statečnost" usmála se na mě Tara a stiskla mě v objetí.

,,Nechci tě ztratit, ale vím, že to jednou přijde a taky vím, že to bude nejtěžší věc, se kterou jsem se kdy v životě musela vyrovnat" zašeptala a já ucítila její slzy na mém ramenu. ,,Mám tě ráda Taro" řekla jsem a odtáhla jsem se od ní. ,,Vždyť já tebe taky. A teď si běž zbytek svého času užít s ním. Čekala jsi na něj dlouho" usmála se Tara a setřela mi slzy z tváří, ikdyž po těch jejích se jich kutálelo mnohem víc..

***

,,Copak se stalo?" zeptal se Marcus starostlivě, když uviděl mé slzami zalité oči. ,,Nic, vůbec nic" usmála jsem se chabě. ,,Něco asi ano" zamračil se a chytl moje zápěstí. ,,Nic se neděje všechno je v pořádku" přesvědčovala jsem více méně spíš sebe než jeho. Marcus ale pustil moje zápěstí, takže to očividně zabralo. A nebo se jen nechtěl hádat.

,,Pojď se mnou" usmála jsem se na něj a chytla jsem ho za ruku.

Dovedla jsem ho až do ložnice. ,,Co tu děláme?" ,,Neptej se pořád" usmála jsem se šibalsky a strčila jsem ho na postel. Jestli tu mám být už jen chvíli, tak si to chci alespoň pořádně užít..

Okey, tahle kapitola je celá nějaká divná a něco mi na ní nesedí, ale snad se i tak líbila 😅 Dneska jsem psala přijímačky a musím říct, že to žádná sláva nebude 🤦‍♀ No nevadí.. Snad se kapitola líbila a budu ráda za každý hlas a komentář! ❤