My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

5. kapitola

Probrala jsem se a podívala jsem se okolo sebe. Tohle rozhodně nebyl můj byt. Byl to naprosto neznámý pravděpodobně hotelový pokoj a já netušila, jak jsem se sem dostala. Ještě víc než to, že jsem nevěděla kde jsem, mě ale vyděsily ruce omotané okolo mého pasu. Opatrně jsem otočila hlavu a spatřila jsem spícího Marcuse.

Tohle snad nemohla být pravda..

Opatrně jsem se vymotala z jeho sevření. Byla jsem nahá a nepředpokládala jsem, že Marcus na sobě něco měl. Tohle se prostě může stát jenom mně. Nevěděla jsem jestli jsem víc naštvaná na něj nebo na sebe. Začala jsem si sbírat své oblečení ze země.

***

Oblékla jsem se a vyběhla jsem z pokoje. Rychle jsem si nasadila kapuci a utíkala jsem chodbou hotelu pryč.

Seběhla jsem po nějakých schodech a objevila jsem se dole u recepce. Vydala jsem se pryč dřív, než mě stihl někdo pořádně zaregistrovat.

Venku před hotelem bylo několik novinářů. Křičeli na mě. Rychle jsem si stáhla kapuci přes obličej a doufala jsem, že mě nestihli vyfotit.

Všichni totiž věděli, že to já jsem ta holka, co na konci koncertu běžela za Marcusem. Nechtěla jsem poslouchat žádné pitomé otázky ohledně toho, proč jsem teď vyšla z jeho hotelu. Nechtěla jsem teď vlastně poslouchat nikoho. Chtěla jsem, aby všechno okolo mě utichlo.

,,Dost!" vykřikla jsem a jejich dychtivé hlasy skutečně ztichly. Jen jsem se rozhlédla po jejich zmatených tvářích a rozutekla jsem se domů.

***

Doběhla jsem až k sobě do bytu. Běžela jsem skoro celou cestu pro případ, že by za mnou někdo z nich šel. Zavřela jsem se v bytě, schovala jsem si obličej do dlaní a sesunula jsem se po dveřích k zemi.

Ani nevím jak jsem se s Marcusem včera dostala do postele. Nemohla jsem si na to vzpomenout ani přes to, že vím, že jsem nic nepila. Určitě jsem nic nepila. Nesnáším svůj život. Ten kluk na mě sral víc než dva roky a pak přijede na pár dní a já se s ním vyspím.

,,Doufám, že nerušíme" ozvalo se pár metrů přede mnou. Tenhle hlas jsem znala. Zvedla jsem pohled. ,,Taro?" zeptala jsem se zmateně. ,,Já jsem tu taky!" ozval se z kuchyně hlas Laury a pak následoval zvuk roztříštěného skla. Tohle asi nebyla jedna sklenička.

,,Pak to uklidím" objevila se za Tarou Laura. ,,Ale jak?" podívala jsem se na ně pohledem, který znamenal, že absolutně netuším co se tu děje. ,,Ty už ani nevíš, že si mi minule dala klíče, kdyby jsme se chtěly stavit?" zasmála se Tara a zatočila svazkem klíčů na prstu. Měla pravdu. Minule jsem jí dala klíč od bytu.

,,A co ty vůbec děláš pořád na tý zemi?" zeptala se Laura a já se tedy konečně zvedla. ,,Pojď k nám ty blázne" zasmála se Tara a rozpřáhla ruce, aby mě mohla obejmout.

,,Ani si neumíte představit, jak moc jsem vás tu teď potřebovala" zamumlala jsem Taře do ramena..

Snažím se teď vydávat o něco častěji, tak snad je to vidět 🤷‍♀ Jsem teď nemocná, takže jsme doma.. Koho máte radši? Tara nebo Laura? 😂 Budu ráda za každý hlas a komentář 😻