My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

9. kapitola

,,Co u tebe dělají holky?" zasmál se Marcus, když jsme nasedli do jeho auta. ,,Jsou to mé jediné pravé kamarádky. Většinou přijedou tak dvakrát do roka na jeden nebo dva týdny" pokrčila jsem rameny s úsměvem, když jsem si uvědomila jakou dálku kvůli mně holky jezdí. ,,A já si myslel, že po táboře se všichni přestali vídat. Jediný s kým se s Martinusem vídáme do dneška je Shawn. Ale ten je náš nejlepší kamarád už od dětství" usmál se Marcus, ale nespustil oči z cesty před námi.

,,Kam to vůbec jedeme?" zeptala jsem se ho a v duchu jsem si chtěla nafackovat za to, že jsem se nezeptala už dřív. ,,To je tajemství" ušklíbl se, ale stále mi nevěnoval ani pohled.

Fajn, takže teď mě Marcus odveze někam do lesa a tam mě zabije. Zakope mě k nejbližšímu stromu a moje tělo najdou nejdřív za deset let.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Marcus a já k němu stočila pohled. Konečně mi koukal do očí. Ani jsem si nevšimla, že už jsme zastavili. ,,Nad ničím podstatným" usmála jsem se trochu zaraženě. Nevypadal, že by mi to věřil. Vystoupil ale z auta, obešel ho a pak mi také otevřel dveře.

Kde to sakra jsme? To byla první věc, která mi blikla hlavou. On se asi vážně zbláznil a chce mě zabít.

***

,,Jsme tady" pronesl Marcusův hlas těsně u mého ucha a mně naskočila husí kůže. Sundala jsem si šátek z očí a uviděla jsem obyčejný travnatý plácek uprostřed lesa. Pro někoho by to bylo obyčejné a nic neříkající místo, ale mně to připomnělo tábor a očividně i jemu. Věděl, proč mě sem vede.

Otočila jsem se na Marcuse a chtěla jsem ho obejmout, ale v tom jsem spatřila míč v jeho rukách.

,,Zahrajeme si?" pronesl s úšklebkem. ,,Ráda bych, ale myslím, že v těch botách to nepůjde"ukázala jsem na své sandálky. ,,Tak budeme hrát bez bot" zasmál se Marcus a sehnul se, aby si mohl rozvázat tkaničky u svých bot.

To neznělo špatně s tak jsem si taky sundala své sandálky. Tráva byla vyhřátá od sluníčka, takže mi bylo teplo a nestudila mě do chodidel.

***

Hráli jsme už nějakou dobu a ani jednoho z nás to stále nepřestávalo bavit. Smála jsem Marcusovi, protože málem uklouzl po trávě ale smích mě přešel, když mu to po ní vážně ujelo a mě strhl sebou na zem. Ležela jsem nad ním a koukala jsem mu do očí. Marcus zvedl hlavu ze země, aby mě mohl políbit. To jsem mu ale nechtěla dovolit, takže jsem mu před ústa strčila můj prst.

Zamračil se na mě. ,,Předevčírem by ses políbit nechala" usmál se trochu smutně. ,,To jsem se ale chovala hloupě a naivně" pokrčila jsem rameny a lehla jsem se vedle něj. ,,A nechceš být zase na chvíli hloupá a naivní?" zeptal se s náznakem úsměvu v hlase. ,,Ne, nevím jestli ti můžu věřit" zakroutila jsem hlavou. ,,To je zlý." ,,Ale pravdivý" konstatovala jsem a zvedla jsem se z trávy.

,,Hraješ ještě nebo se mě bojíš?" ušklíbla jsme se na něj škodolibě..

Líbí se vám tahle knížka? 🖤 Jak by jste si představovali konec? 🤷‍♀ Já budu jenom doufat, že se kapitola líbila a budu ráda za každý hlas nebo komentář! 💕