My Nightmares 2 (Marcus & Martinus) ✅

15. kapitola

Marcus pov.

Je to už týden, co jsem jí ztratil. Co odešla bez rozloučení z tohohle světa.

Nemohla za to. Místo toho, aby jsem jí podpořil, tak jsem to zase posral. Nerozloučil jsem se s ní a ona odešla. Teď tu s Laurou a Tarou balím její věci a přemýšlím nad tím, co všechno mohlo být jinak. Vlastně bych udělal jinak skoro všechno.

Staral bych se o ni jako o princeznu. Každý den bych jí kupoval květiny a říkal bych jí jak ji miluju. A hlavně bych ji na táboře nenechal odejít.

Zrovna jsem držel v ruce její fotku, na které měla takový ten absolventský plášť a čepku. Usmívala se od ucha k uchu. Byla tak šťastná a tak krásná.

***

Pozoroval jsem fotku už několik minut. Po tvářích mi tekly slzy. Na svém rameni jsem ucítil ruku.

,,To bude dobré" řekla smutně Tara. ,,Dobré!?" zakřičel jsem a hodil jsem rámeček s fotkou proti stěně. Sklo se roztříštilo na spoustu různě velkých střípků. ,,Nic nebude kurva dobré a ani lepší, protože je pryč! Podřezala se! Stihl už to tam tvůj očividně zaostalý mozek pobrat?!" křičel jsem na Taru a ona jen stála, poslouchala mé nadávky na ní a hleděla mi zpříma do očí.

Koukal jsem Taře do očí. Plakala, ale nemyslím si, že to bylo protože jsem na ní křičel, ale protože jsem jí opět připomněl, že Samanthy věci balíme, protože umřela.

Protože, když se vrátila z nemocnice, tak už byla bolest tak nesnesitelná, že se radši zamkla v koupelně a podřezala si žíly.

,,Je pryč" vzlykl jsem. ,,Ona je pryč Taro" sesunul jsem se na zem a chytl jsem si hlavu do dlaní.

Uslyšel jsem jak někdo otevírá a následně zavírá dveře od bytu. ,,Co se tu stalo?" ozval se hlas mého o pár minut mladšího bratra. Tipoval bych, že tím narážel na střepy a rámeček, který ležel i s její fotkou mezi nimi. Odmítal jsem se ale podívat.

,,Uklidím to" řekl Martinus a to mě probralo. Vstal jsem a chytl jsem ho za límec trika. ,,Nesahej na to, rozumíš!?" zakřičel jsem a potom jsem ho pustil. Martinus jen přikývl.

Rozběhl jsem se ke střepům na zemi a začal jsem je rukama shrnovat na jednu hromádku. Samozřejmě, že jsem se pořezal. Jak jinak. Ale bylo mi to jedno. Střepy, které se nacházeli v mé ruce, mě vůbec nezajímaly.

,,Martinusi, podej mi tu krabici" řekl jsem a ukázal jsem na krabici od bot v rohu místnosti. Martinus ji tedy poslušně zvedl ze země a přinesl mi ji. Věděl jsem, že se k němu chování špatně, ale nemohl jsem to ovládat.

Začal jsem do krabice dávat všechny střepy a na vrch jsem nakonec položil vysklený rámeček a fotku. Krabici jsem zavřel a položil jsem ji zpět do rohu

***

Dojel jsem domů s jedinou vzpomínkou na ní, kterou jsem si dovolil nechat. S krabicí plnou střepů. S krabicí, ve které ležela jedna její fotka.

Zavřel jsem se k sobě do pokoje. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Ani s Martinusem a ani s nikým jiným. Chtěl jsem si tímhle obdobím projít sám. Zvládnout ho sám. Nemohl jsem ale přestat myslet na to, že kdyby jsem ji nepustil do té koupelny samotnou, třeba by bolest polevila a ona by byla opět šťastná a žila by.

Ano, dával jsem si její smrt za vinu. Měl jsem tam být..

Dveře do pokoje se otevřely a stál v nich Martinus. Nechtěl jsem s ním mluvit. Chtěl jsem, aby šel pryč a nechal mě na pokoji. On ale zůstal chvíli stát ve dveřích a pak šel přímo ke mně.

,,Vím, že by jsi asi chtěl být teď sám, ale u Sam v bytě jsem něco našel" promluvil. ,,Jdi pryč" zakroutil jsem hlavou. ,,Ne. Nejdřív jsem si říkal, že ti to nedám, ale nechci, aby jsi měl pocit, že se s tebou nerozloučila. Rozloučila, ale neměla sílu ti říct do očí, co chce udělat. Tak to napsala" řekl Martinus a ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl obálku, kterou mi podal.

Po delším zaváhání jsem si ji vážně vzal a Martinus se otočil k odchodu. Pomalu jsem začal otevírat obálku, která byla nadepsaná mým jménem.

Obálku jsem pustil na zem a v ruce jsem stiskl obyčejný papír, který byl ale nadepsaný jejím nádherným písmem..

Drahý Marcusi,
Vím, že jsem se měla rozloučit, ale já nemohla. Jen chci, aby jsi věděl, že si nesmíš dávat za vinu to co jsem udělala. Vybrala jsem si to sama a i kdyby jsi se mi to snažil sebe víc vymluvit, udělala bych to. Neřekla jsem ti to jen z toho důvodu, že bych to nám oboum udělala těžší..

Děkuju za těch pár dní. Nemyslela jsem si, že bych ještě mohla milovat víc, než jsem milovala, ale mýlila jsem se. Zamilovala jsem se do tebe mnohem víc, než kdy předním. Cítila jsem, že s tebou chci být do konce života, a přestože ten konec nastal tak brzo, mé praní se mi splnilo.

Ale nechci, aby jsi se zasekl v lásce ke mně. Bude to možná znít zvláštně, ale najdi si někoho, kdo tě bude milovat tak, jako jsem tě milovala já, tedy pokud je to vůbec možné a žij s ní spokojený život. Byla bych ráda, kdyby jsi na mě nezapomněl, ale pokud to jinak nepůjde, tak zapomeň. Zapomeň na to, že jsem vůbec kdy existovala a užívej si života.

S láskou Samantha..

,,Nikdy nezapomenu" řekl jsem se slzami v očích a doufal jsem, že je tu teď někde se mnou a slyší mě..

Konec. Upřímně jsem se už docela těšila, až tuhle knížku dopíšu 😅 Pokaždé, když dopíšu nějakou knížku, tak jsem na sebe pyšná.. 🙈 Nicméně děkuju všem, kteří to dočetli až sem a doufám, že se uvidíme u další mé knížky ❤️
Love you 💞