Nepřítomeně koukám z okýnka autobusu, který mě veze domů, ostatně jako každý den a prohlížím si tu spoustu lidí. Každý má svůj život, ve kterým si toho nespočetně prožil. Odhaduji jejich příběhy, přemýšlím kolik mají dětí a jestli mají vůbec nějaké. Čím si zrovna prochází a co se jim honí hlavou. Některé tváře vídám opakovaně, jdoucí po tom samém chodníku jako minule. Musí to znít docela děsivě. Taky by mě zajímalo, jestli někdo přemýšlí nad mým příběhem. Jestli mě tajně pozoruje z autobusu nebo třeba právě teď, když v něm jedu. Všechno se netočí jenom kolem nás, každý má svůj život, každý si prochází těžkými dobami. Proto by jsme se měli víc zajímat o svoje okolí a vzájemně si pomáhat.
