Rozloučili jsme se a byli od sebe stále dál a dál, ale přitom, jako by si byl u mě strašně blízko. Otáčela jsem se za tebou a vířila ve mně spousta pocitů. Slza mi tekla po tváři a já nevěděla, jestli jsme teď kamarádi, nebo něco míň či víc. Schovala jsem se pod zasněženou kapucu a snažila se popadnout dech. Myšlenkami jsem byla ve světě s tebou a proto jsem se začala podivně usmívat. Slzy rychle zaschli, ale úsměv opadnul, když jsem si uvědomila realitu a zase se mi stáhlo hrdlo. Asi čtvrt hodiny jsem tupě koukala před sebe a byla úplně mimo. A tohle je životní cyklus neopětované lásky.
