Na spod knihovny /oneshots

MARVEL- Starker

Drarry nebo Ironstrange?
Do komentáře.

Cítil se nesmírně trapně. Nevěděl proč kývl na tak špatný nápad, jet na misi s Anthonym Starkem.

Dobrá, to nezní zas až tak strašně, když pomineme všechna fakta, že sedí vedle svého "učitele" a jedou na výlet ve školním autobuse se sedmou třídou, což je věková kategorie asi jedenáct a dvanáct let.

Zní to stále v celku přijatelně? No dobrá, začneme od začátku.

Peter jako vždy přišel domů naprosto vyčerpaný ze dne straveného ve škole, neměl vlastně ani žádné podezření, že tento den bude vůbec v něčem výjimečný, jako jiné dny. V tom se však zmýlil.

Dech se mu zvýšil, jako by právě uběhl  maraton, když spatřil toho muže, opírajícího se o gauč.

Peter měl problém, soustředit se i na něco jiného, než na onoho může, byl dokonalí. Když na to myslel, připadal si jako poblázněná puberťačka co potkala svého vysněného idolu, který je nejlépe zadaný, je nejméně o dvacet let starší a žije v jiné zemi, což jediné ze seznamu nesplňoval.

,,Mám pro tebe práci." Řekl a ladně vstal z gauče.

,,Kde jste vzal klíče." Podivil se, ale spíše  zkonstatoval Peter, možná to bylo to nejmenší, co ho zajímalo, ale stejně, kde je vzal?

,,To máš teď jedno, chytej" s těmito slovy hodil batoh plný oblečení po Peterovi, který ho s malou námahou zachytil, než stihl narazit do jeho břicha ,, za chvíli odlítáme, zabalil jsem ti, tak ani neděkuj a jdeme!"

Zavelel jeho tvrdý hlas a vydal se ke dveřím.

V autě se Peter dozvěděl spoustu věcí, při kterých jen nevěřícně hleděl na Starka, však jakéhokoliv naznačení, že se jedná pouze o žert si nepovšiml.

,,Já mám předstírat, že mi je jedenáct?" Zaskočila mu voda v krku, když právě zapíjel prášek na spaní.

,,Ano a já budu učitel. Bude to dlouhá cesta, takže se musíš aspoň chvíli prospat, ta škola je anglická, možná bude občas problém s americkým přízvukem, ale to ty děti možná ani nezaregistrují." Upřesnil mu jeho plány, což Peterovi dodalo ještě větší obavy.

Přijeli na opuštěné letiště, Peter to nikdy nikomu neřekl, ale bál se lítání, hrdě však překonal svůj strach a když vzletěli strach pomalu opadl.

Sami dva, pojedou na školní akci dětí v cizí zemi, no to je úžasné.

,,Kde že to je?" Zeptal se Peter, možná už ten prášek zabíral, protože jeho mysl se zakalovaka a on upadal do spánku.
,,Franc..." Poslední slovo slyšel spíše okrajově prášky zabrali rychleji než očekával.

Tony ho chvíli pozoroval, připadal mu ten pohled tak známí, což byla vlastně pravda, protože se občas zaletěl potajmu podívat, jak Peter spí.

V hlavě se mu rodily zvrhlé myšlenky, jaké by to bylo, probouzet se vedle této tváře každý den, smět si přivlastnit jeho tělo. To vše ho tak usilovně volalo, lákalo a přitahovalo nevídanou silou.

Letadlo dosedlo na letiště Charlese De Gaulla v Paříži.

Bylo pozdě večer, krásný čas na rychlé ubytování v hotelu a dospání toho, co nestihli v letadle.

,,Vstávej." Uslyšel Peter hrubý hlas Tonyho, pak ucítil letmý dotek na svém stehně, věděl, že to nic neznamená, ale stejně pocítil nutkání, chytit ruku a stáhnout majitele k sobě do měkkého lůžka.

Chtěl tak moc odolávat, však touha byla tak silná a přebývala v něm už dlouho, levá ruka, co spočívala volně pod přikrývkou se přesunula na tu Tonyho.

Ucítil malí ucuknutí, už se připravoval na velké zklamání, které mu druhá strana vrazí do tváře, však nic se nestalo, to ho přimělo zvednout zrak a pohlédnout na Tonyho.

Stál až nepřirozeně ztuhle, na tváři nechápavý výraz, který Petera až nesmírně moc děsil.

,,Já, promiň, musíme jít." Uslyšel známí hlas, který se mu jevil neznámě, nikdy ho v takové formě neslyšel, přejel mu mráz po zádech ,,zlobíte se?" Byla jediná věc, která ho v ten moment napadla.

,,Jak bych mohl." Řekl, teď už povědomí hlas a druhou rukou pohladil Peterovi, co spočívala na té jeho.

Vše se odehrálo nečekaně, jakoby někdo popletl scénáře a herci se snaží improvizovat, což se ti dva snažili i když herci nebyli.

Náhle bylo ticho, ticho s velkým T.
Zdálo se nekonečné, ohlušující a dlouhověké.

,,Dáš mi své srdce?" Zeptal se náhle a nečekaně Tony. Peter rozšířil své už teď velké oči, působil jako malé raněné stěně, kterého by se ihned člověk ujal a odnesl domů.

,,Nemůžu." Řekl přesvědčeně. Stark svou ruku odsunul, co vlastně čekal? Romantický konec toho všeho, nejspíš, nevěděl sám, co vlastně požadoval po Peterovi.
Lásku?

,,Já vám ho už dal." Klišé, pomyslel si Tony, ale jeho slova zněla tak krásně, z úst klouzala, jako by tam leželi už roky a chtěli se dostat k správnému majiteli.

Tony se sklonil, letmo políbil Petera na čelo ,,tohle je trestné, učitel s žáky nechodí a teď dělej, nebo nám ujede školní autobus a my tu akci nestihneme." Otočil se a s ladným krokem zamířil ke dveřím, však jediné na co se Peter dokázal soustředit bylo pozadí, které bylo dokonale obepnuté černými džinami. Povzdechl si, bude to ještě složité.

No, dost delší.

Ke konci je to urychlené,protože se mi klíží oči a asi bych tuto kapitolu nedokázala vydat, pokud to vyjde, zítra ještě doupravím nesrozumitelné věci.
Děkuji za pochopení.

Erra∞