Než se z tebe stal Hardy | Ben Hardy [cz/sk]

5. kapitola

Z Benova pohledu
               Nedokázal jsem bez ní být, ale asi to tak bylo pro teď lepší. Nedokázal bych slovy popsat, jak mě bolelo srdce, když jsem odcházel z toho pokoje, ve kterém byla. Chtěl jsem tak moc, abych to všechno mohl vzít zpátky, všechny ty věci, které jsme spolu zažili prostě vymazat. Ztratil jsem to, co jsem tak dlouho hledal. Protože jsem věděl, že mezi námi bylo něco víc, snažil jsem se najít způsob, jak si k ní získat cestu zpět. Nechtěl jsem jí zvát do kina, nebo jí kupit svazek růží, chtěl jsem jí dát něco, co jen tak neskončí a nezvadne. Napadla mě cesta. Ale kam? Koukal jsem z okna a přemýšlel. Najednou se pod mým oknem objevila Ashley. Viděl jsem, jak jde kamennou cestou přímo ke dveřím. Běžel jsem jí otevřít. ,,Ta by mohla vědět, kam s Karen vyrazit!" říkal jsem si nahlas v hlavě. Byl jsem tak nadšený, že přišla. Když jsem ale otevřel dveře, jednu mi hned vlepila. ,,Co to děláš?!" zeptal jsem se jí, ale nedostavila se mi žádná odpověď. Zula si boty a začala si dělat kafe. ,,Co to má znamenat? Ty jí teď jen tak necháš?" jak o tom tak rychle mohla vědět? ,,Karen ti volala?" zeptal jsem se, hned mi skočila do řeči. ,,Co si jako myslíš? Že nebude v týhle situaci potřebovat pomoc? Zbláznil ses? Víš co si jí udělal?" nedokázal jsem všechny otázky vstřebat. Chtěl jsem aby se uklidnila. ,,Můžeš se mě ptát popořadě? Fakt nemám náladu být rozhádanej ještě s tebou Ashley." koukla se do země, myslím, že si uvědomila, že křikem nic nevyřeší. ,,Chtěl bych se jí omluvit, ale nevím jak. Pozvat jí někam na dovolenou. A ještě jedna věc, za nic nemůžu, nic si nepamatuju." řekl jsem, Ashley hned odpověděla. ,,Nojo prosim tě, to říká každej. Karen se vždycky chtěla podívat do Španělska." v hlavě jsem měl nápad. Došel jsem pro notebook a začal hledat letenky. ,,Neděláš to, co si právě myslím?" ano, právě jsem objednal dvě letenky do Španělska. ,,Tohle ti neprojde." řekla Ashley. ,,Ale projde, jenom mi musíš pomoc. Nevím, jak jí to říct." oba jsme chvíli přemýšleli a mě napadlo, že to Karen dám jako předčasný dárek k narozeninám. Ashley Karen napsala, jestli nechce jít v úterý po škole ven. Karen ale napsala, že v úterý nemá čas, že by to bylo lepší ve středu. Souhlasil jsem, i přes můj fotbalový trénink si na ní udělám čas.
               Ve středu po škole jsem došel na místo do parku, ve kterém jsme se scházeli přes podzim. Když Karen přišla, neměla moc šťastný výraz. Připravoval jsem si, co řeknu, když jí uvidím. Všechno jsem to ale tak nějak zapomněl a mě nezbývalo nic jiného, než mlčet. Oba jsme na sebe jen tupě zírali, než mě napadlo něco říct. ,,Promiň, neměl jsem odejít. Jen jsem nevěděl, co dělat, přemýšlel jsem o tom a..." Nenechala mě to doříct. Slzy jí vběhly do očí a ona mě jen silně objala. ,,Já se ti moc omlouvám. Přehnala jsem to, nemůžeš za nic." objal jsem ji ještě silněji. A i když jsem souhlasil s tím, že za nic nemůžu, mlčel jsem. Předávali jsme si lásku, kterou jsme k sobě cítili. Když mě pustila, sedli jsme si na lavičku opodál a všechno si vyříkali. Byl jsem tak šťastný, že jsem málem zapomněl na to nejdůležitější. ,,Karen, chtěl bych tě někam pozvat." usmál jsem se a koukl jí do očí. ,,Jestli mi teď řekneš, že někam letíme, tak se asi zbláznim, Bene." jak to mohla odhalit? Říkal jsem si v hlavě. Podívali jsme se na sebe a já jí to řekl. ,,Chci tě vzít do Španělska." viděl jsem, jak se jí rozzářily oči. ,,Děláš si ze mě srandu?" vykřikla a objala mě. Cítil jsem tu radost, kterou jsem jí udělal. Byl jsem víc nadšený, než ona. ,,Nevím jak ti poděkovat." opakovala furt dokola. Rozbrečela se. ,,Co děláš Karen?" byl jsem tak dojatý, že jsem nevěděl, co dělat. Objímali jsme se navzájem. ,,Mám tě strašně moc rád a chci abys to věděla." dal jsem jí pusu do vlasů. ,,Já chci, abys věděl, že ničeho co jsme udělali nelituju. Jenom jsem prostě byla naštvaná sama na sebe, protože jsem si to nepamatovala." chytla mě za ruku. V tu chvíli jsem se cítil sám sebou. ,,Začneme od znova." navrhl jsem. Karen souhlasila. Když jsem jí doprovázel domů, za všechno mi poděkovala. Než jsme došli před její zahradu, zatáhla mě za ruku a zeptala se. ,,Můžu?" políbil jsem jí. ,,Už nikdy se na takovou blbost neptej." odpověděl jsem jí. Domů jsem šel ale s divným pocitem. Nevěděl jsem totiž, jestli je správný čas, se jí zeptat. Zeptat se jí na vztah. Nebyl jsem připravený jí to říct, i když jsem jí miloval. Nebyl jsem si jistý, jestli by to nezkazilo náš čistě kamarádský vztah, kdyby to jednou skončilo. Nemyslel jsem na nic jiného, připravoval jsem se na to, až budu mít šanci je jí zeptat.
               Ve škole jsme se zase víc bavili. Asi nejvíc, jak to šlo. Trávili jsme spolu každou přestávku, chodil jsem jí doprovázet domů. Dával jsem všemu čas. Měl jsem opravdu hodně trpělivosti. Jednou, když neměla Karen doma rodiče, šel jsem k ní, abychom spolu mohli koukat na film a já u ní přespal. Vždycky jsem nechal vybírat filmy jí, sice mě to většinou nebavilo, ale byl jsem s ní, to mi stačilo. S ní jsem se cítil nejlíp, po jejím boku. Vše se vyvíjelo tak, jak jsem si představoval. Karen rodičům řekla, že už se mnou má delší dobu vztah, což tak úplně pravda nebyla, ale schylovalo se k tomu. Cestu do Španělska jí proto dovolili, byl jsem nejšťastnější na světě. I když nám bylo devatenáct, rodiče měli o Karen starost, proto jsem chápal tolik otázek okolo toho. Najednou se ale vše změnilo. Plány se překazily.