Než se z tebe stal Hardy | Ben Hardy [cz/sk]

7. kapitola

Z  pohledu Bena
               Přijel jsem před její dům a zazvonil. Dveře mi otevřel kluk, kterého jsem neznal. ,,Kdo jseš?" zeptal jsem se. ,,Kdo jseš ty?" otázku zopakoval. ,,Je doma Karen?" cítil jsem se naštvaně. Kdo to byl? ,,Je, co jí chceš? zrovna je ve sprše." na tváři mu vysel falešný úsměv. ,,Já tu počkám, řekni jí, ať přijde." zavřel dveře a já se otočil a koukal na Ashley. Ona to věděla. Měl jsem pocit, že vybouchnu vzteky. Proč mi to sakra ani jedna neřekla? Měl jsem v hlavě, proč zrovna on. Není to vůbec její typ. Ani se k ní nehodí. Černé vlasy, snědá pleť. Nemohl jsem tomu uvěřit. Když se dveře otevřely znovu, stáli tam oba dva. Ona v bílé košili, tuším, že byla jeho. ,,Můžeš nás nechat o samotě?" myslím, že můj výraz a tón, kterým jsem na něj mluvil, mluvil za vše. I když odešel, mluvil jsem potichu, aby nás neslyšel. ,,Vysvětlíš mi kdo to je, nebo tady budem jenom stát a koukat na sebe?" moc potichu to ale nešlo, byl jsem rozzuřený. ,,Bene já ti to vysvětlim jindy, teď se to nehodí." už pomalu zavírala dveře, ale já ji zastavil. ,,Ještě před měsícem si mě milovala, to se teď jako všechno zase změní? Kvůli tomu že jsem byl v nemocnici?" Koukala na mě a nevěděla co říct. ,,Bene já.. Nevím co mám dělat." vlastně jsem jí ani nedal prostor mluvit. ,,Já vim co máš dělat, rozhodni se co chceš." otočil jsem se a šel k autu, Ashley na mě koukala, ale jakmile jsem otevřel dveře od auta, nenavázala se mnou oční kontakt. ,,Bene!" volala, ale já se neotáčel. 

Z pohledu Karen
               Nevěděla jsem co mám dělat. Hned mi došlo, co jsem způsobila. Jakou jsem udělala chybu. Justina, toho kluka který se právě válel v mé posteli jsem okamžitě poslala domů. ,,Proč?" ptal se. Nedokázala jsem mu odpovědět, ale věděla jsem, že dělám správně. Snažila jsem se dovolat Ashley i Benovi, ale ani jeden to nebral. Neměla jsem jedinou šanci si s ním promluvit. Proto jsem napsala Normanovi. ,,Nejsou tvoji rodiče pryč? Zašla bych někam pít." mezitím, než mi Norman odepsal jsem si uklidila pokoj. Odepsal asi za patnáct minut. ,,Jsou pryč, taky mě to napadlo. Koho mám pozvat?" první kdo mi přišel na mysl byl Ben. ,,Pozvi Bena." odepsala jsem mu. Vzápětí jsem mu napsala ještě jednu zprávu. ,,A pak nějaké kluky z fotbalového týmu, mám chuť se pořádně opít." 
               Večer jsem zamířila k Normanovi. Už tam byla sakra velká hromada lidí, ale Ben nikde. Došla jsem za Ashley a zeptala se, kde Ben je, ta mi ale řekla, že neví jestli dorazí. ,,Ahoj, dorazíš k Normanovi?" napsala jsem mu. Asi půl hodiny jsem čekala než odepíše. ,,Abych koukal jak tam oblejzáš někoho jinýho? Nejspíš ne, promiň." cítila jsem se strašně. Ranila jsem ho. Měla jsem si to uvědomit dřív. Nakonec ale přišel. Šla jsem ho obejmout, ale když mě zahlédl, šel radši jinam. 
               Po chvíli ignorace z jeho strany mě to začalo štvát, proto jsem se zvedla a šla za ním. Bylo mi jedno, že tam flirtuje s mojí spolužačkou, odtáhla jsem ho za ruku a řekla mu to, nad čím jsem celý večer přemýšlela. ,,Na co jseš naštvanej? Můžeš se se mnou aspoň normálně bavit?

Z pohledu Bena
               Netušil jsem, co dělá, ale pěkně mě štvalo, jak na mě celý večer koukala, jako kdybych jí něco udělal. Přitom ublížila ona mně, proto bylo načase si to vyříkat. ,,Děláš si ze mě srandu? Nevim kdo tady spí s jinýma i přes to, že někoho miluje." byl jsem dost hlasitý. Všichni se na nás otáčeli. Stáli jsme tam a koukali na sebe, do země, zase na sebe. ,,Je to pro mě těžký Bene." nechápal jsem co tím myslí. ,,Myslíš, že pro mě ne? Vykašlala ses na mě jen proto, že jsem byl v nemocnici. Ani si mi nebrala telefon, nezlehčovala jsi mi to." snažil jsem se pochopit její slova, ale moc jsem této situaci popravdě nerozuměl. ,,Promiň, prostě jsem to zase pokazila." začala odcházet, ale zatáhl jsem jí za ruku, čímž jsem jí zastavil. ,,Já ještě neskončil." řekl jsem, i když jsem nevěděl, co dál říct. ,,Nechceš jít pryč? Někam jinam? Je tady hluk." pokývla hlavou, vzala si svou bundu a odešli jsme. 

Z pohledu Karen
               Zašli jsme spolu do bistra, které bylo ještě otevřené. Byla sobota, jedenáct večer, v našem městě toho moc otevřeného nebylo. Celou dobu jsme oba mlčeli. Oba jsme měli hlavy přeplněné myšlenkami. Po chvíli konečně něco řekl. ,,Kdo ten kluk vůbec byl?" ptal se zvědavě. ,,Jeden můj kamarád ze základky." chodili jsme spolu asi v osmé třídě. ,,Promiň, neuvědomila jsem si jak ti ublížim. Jak ti to můžu vynahradit?" říkalo se mi to těžko, ale bylo to správné, omluvit se mu. ,,Kdybys mi aspoň zvedla telefon." zase jsme oba chvíli mlčeli. ,,Myslel jsem, že si na mě zapomněla. Že už mě nemiluješ." zase jsem si začala uvědomovat, že ho vlastně miluji. ,,Vždyť víš že jo. Uvědomuju si jakou strašnou chybu jsem udělala." cítila jsem se špatně. ,,A miluješ mě?" zeptal se mě. Byla jsem tím lehce zaskočená. ,,Bene je to těžký. Musím se rozhodnout co vlastně chci.." ,,Nebo koho." přerušil mě. ,,Tak to vůbec není. K nikomu necítím to co k tobě. Promineš mi to?" doufala jsem, že řekne ano. ,,Nevim jestli je pro mě jednoduchý ti odpustit, jen tak. Máš pravdu, měla by ses rozhodnout co chceš." měla jsem pocit, že jsem ztratila svého nejlepšího kamaráda a zároveň osobu, kterou miluji. ,,Dáme tomu čas. Dobře?" kývla jsem hlavou a on mě objal. ,,Už musím jít." rozloučili jsme se. Celou cestu domů jsem přemýšlela. Hlavně nad tím, jak se mu omluvit. On už se mi omluvil, ale já jemu ne. Došlo mi, že se naše cesta do Španělska asi definitivně ruší.