Než se z tebe stal Hardy | Ben Hardy [cz/sk]

6. kapitola

Z pohledu Karen
               Jednou z rána, když jsem se připravovala do školy, mi zazvonil mobil. Byla to Ashley. Divila jsem se, proč mi volá takhle brzo. Byly jsme přece domluvené, že se v 7:40 sejdeme před naší zahradou. Bylo ale teprve 7:10, proto jsem se tvářila tak udiveně. Ashley mluvila do mobilu rozrušeně. ,,Musíš přijít do nemocnice, Karen." měla jsem strach, zněla tak vystrašeně, až jsem se lekla. ,,Co se stalo?" zeptala jsem se, ale Ashley hovor položila. Neváhala jsem, rychle jsem se oblékla a poprosila tátu, ať mě do místní nemocnice zaveze. Nebyl dvakrát nadšený, ale co by pro mě neudělal. Když jsem přijela, před vchodem stála Ashley. ,,Co se děje?" zeptala jsem se opakovaně. Zastavila se a rozbrečela se. ,,Ben měl autonehodu." objala mě a já se rozbrečela taky. ,,Co? Jak to? S kým jel? Kde je?" nezastavitelně jsem se ptala. Když jsme vyjely výtahem do patra, kde Ben byl, Ashley mi řekla, co za nehodu měl. ,,Srazilo ho auto, když šel včera večer domů." nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela. ,,A kdo to byl?" zeptala jsem se. ,,To nikdo neví, ujel. Našel ho tam nějaký pán až asi za 3 hodiny." rozbrečela jsem se tak, jako nikdy. Nevěděla jsem, co dělat, bála jsem se o Bena. Bála jsem se toho, že bude mít následky, nebo se něco pokazí. Celý den jsem seděla na chodbě nemocnice a čekala na nové informace. Až asi v pět hodin odpoledne přišla nějaká sestřička říct, že se probudil. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Jeho rodiče za ním pustili, ale mě ani Ashley ne. Řekli nám, ať přijdeme zítra. Ashley sestřičku přemlouvala, ale marně. I když se probudil, neznamenalo to, že je v pořádku. Rodiče pro mě přijeli před nemocnici a začali se vyptávat. Když jsem jim říkala, co se stalo, slzy mi tekly po tvářích a kapaly na mojí mikinu. 
               Přijeli jsme domů a já usnula. Byla jsem neskutečně vyčerpaná, hlavně psychicky. Zdálo se mi, jak jsme spolu v kavárně. Jak se objímáme. Neuvěřitelně krásný sen. I přes to, že jsem se několikrát v noci probudila, sen se opakoval. Když jsem se ráno probudila, začala jsem hledat, jakým autobusem se dostanu co nejblíž k nemocnici. Jeden mi jel za patnáct minut. Popadla jsem klíče, peněženku a běžela k zastávce. 
               Před nemocnicí jsem zavolala Ashley. Byla u Bena, pustili ji za ním. Vešla jsem do nemocnice, přistoupila k výtahu a na recepci jsem požádala o návštěvu. Když jsem otevírala dveře a viděla ho tam ležet s rozbitým nosem a rukou i nohou v sádře, byla jsem šťastná, že to nebylo vážnější. Samozřejmě, zlomeniny nejsou nic hezkého, ale mohlo to být o něco horší. ,,Ahoj." rozzářil se mu úsměv a mně se rozbušilo srdce. Nemohl mě sice obejmout, ale jeho přítomnost mi stačila.Ashley nás nechala o samotě a já měla prostor mu vše říct. ,,Mrzí mě co se ti stalo." poklesla jsem hlavou. ,,Nic si z toho nedělej. Akorát budem muset přesunout náš výlet." úsměv na tváři mu nechyběl ani v téhle situaci. Milovala jsem jeho úsměv. Vždycky mi zlepšil náladu.

Z Benova pohledu
               Nemohl jsem jí ublížit, i když jsem věděl, jak na tom jsem. Možná se už nikdy nepostavím. Nebudu moc hrát fotbal, věnovat se tomu, co jsem vždycky chtěl dělat. Přemýšlel jsem a snažil se zapomenout na tu bolest. Každý den jsem jí říkal, jak je mi líp, ale bylo mi pořád stejně. Nedokázal jsem jí to říct. I Ashley jsem poprosil, aby jí nic o mém stavu neříkala. Asi po týdnu mi doktor přišel říct, že se stav zhoršil. Musel jsem podstoupit další operaci. Došlo mi, že je to fakt vážné.
               Probudil jsem se a vedle mě seděla Karen. Byl jsem rád, že jí vidím, ale nešťastný, že jí to musím říct. Než jsem stačil něco říct, řekla svoje. ,,Proč jsi mi neřekl jak na tom jseš? Už jsem plánovala kam půjdeme oslavit to, že ses uzdravil. Takhle to můžu plánovat věčně." zamrzelo mě to. Ale nemohl jsem s tím nic dělat. Další měsíc, co jsem nechodil do školy ale ležel v nemocnici, se nic nezměnilo. Ashley a Karen za mnou chodili méně a já se cítil sám. Dny ubíhaly rychle, ležel jsem, spal, jedl, jediné tři věci, které mi byly umožněné dělat, kvůli mému stavu. Jednoho dne za mnou přišel policista. Přinesl mi složku papírů a důkazů, které byly na místě, kde mě auto srazilo. Skoro jsem zapomněl na to, že mě nějaké auto srazilo. Překvapilo mě, že to vůbec místní policie hodlá řešit. Prohlédl jsem si papíry a uviděl obličej kluka, který vypadal jako můj spolužák. Respektive hoch, se kterým seděla Karen na matematiku. Přišlo mi to podivné, ale jako kdyby se mi rozsvítilo v hlavě něco, co říkalo, že to byl on. Ale proč by to dělal? Začal jsem si vybavovat tu noc. Nic moc jsem si sice nepamatoval, ale něco jo. To něco stačilo k tomu, abych došel k závěru, že o tom musím začít víc přemýšlet. Vzpomenout si.

Z pohledu Karen
               Bylo mi Bena líto. Přestala jsem za ním chodit, protože mě psychicky vyčerpávalo ho vidět v takovém stavu. Po nocích jsem hodně brečela. Ne kvůli Benovi, ne kvůli Karen, ale kvůli Benovi a Karen. Ale všechno se má stát kvůli něčemu. Postupem času jsem přestala brečet a přestala na něj myslet. Měla jsem pocit, jako kdybychom se neznali. Dočista jsem na něj zapomněla.

Z pohledu Bena
                Můj stav se začal konečně zlepšovat, ale Karen za mnou furt nechodila. Bylo mi to líto, několikrát jsem se snažil jí volat, ale vzala mi to jen jednou.
                Jednoho dne mi doktor přišel říct, že je noha v pořádku. Za dva dny mě pustí domů. Byl jsem nadšený, měl jsem naplánované, že moje první cesta bude za Karen. Musel jsem ještě používat hůl, ale i tak jsem si sám sbalil věci, zvládal jsem skoro vše. Ashley pro mě přijela a já konečně mohl domů. Doktor mi řekl, že budu muset chodit na kontroly každý týden, což mi tolik nevadilo. S nemocnicí jsem se rozloučil rád. Byly to dlouhé 2 měsíce ležení a nic nedělání. Sice jsem se už dál nemohl věnovat fotbalu, musel jsem si proto hledat nové koníčky, kterými vyplním můj volný čas.
               Vybalil jsem si věci a poprosil Ashley, aby mě odvezla ke Karen. ,,Nevím jestli je to dobrý nápad." udiveně jsem se na ní koukl, proč bych nemohl navštívit svou nejlepší kamarádku? ,,Proč? Děje se něco?" jako bych měl knedlík v krku. ,,Prostě mě tam odvezeš." řekl jsem, když chvíli nemluvila.