Než se z tebe stal Hardy | Ben Hardy [cz/sk]

8. kapitola

Z pohledu Bena
               Neměl jsem na nic náladu. Čekal jsem, až se mi ozve, ale marně. Třeba čekala na to samé. Byl jsem pořád pěkně naštvaný. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Ve škole jsme se bavili jen málo, oba jsme chtěli to samé, být spolu jako před tím, ale ani jeden nevěděl, jak na to. Bylo to, jako kdybychom se neznali, ale my se znali až moc dobře. 
               Jednoho odpoledne mi ale přišla zpráva. ,,Ahoj, nechtěl bys zajít ven?" Byla od neznámého čísla. ,,A můžu vědět, kdo mi píše?" nešel bych přece na nějaké rande naslepo. ,,Promiň, mám nový číslo, tady Karen." tím se vše vysvětlovalo. ,,Kdy?" byl jsem rád, že mi píše. Ven bych s ní klidně zašel, ale bál jsem se, jak to dopadne. ,,Za hodinu u pizzerie." Vzal jsem si peníze, převlékl jsem se z domácího oblečení a šel na autobus. Byl jsem nervózní, celou cestu jsem přemýšlel, o čem si budeme povídat, co jí řeknu a představoval jsem si, jak to celé bude probíhat.
               Dorazil jsem konečně na místo. Stála před budovou s pizzou a koukala na mě. Pozdravila mě, objal jsem ji a my zašli dovnitř. ,,Dvakrát pizzu se šunkou." řekl jsem, když k nám přišla servírka. ,,Jak ses měl?" zeptala se mě Karen. ,,Moc dobře ne, co ty?" zakousl jsem se do trojúhelníčku pizzy. ,,Taky jsem se neměla nejlíp. Hele, přemýšlela jsem o tom všem." také jsem měl potřebu k tomu něco říct. ,,Já taky, ale k ničemu novýmu jsem nepřišel." furt jsem k ní cítil to samé. ,,No to já taky ne." seděli jsme naproti sobě a koukali si do očí. Připadal jsem si skvěle, byl jsem s ní. Věděl jsem ale, že to, co mezi námi je už není takové, jako dřív. Bylo to komplikované víc, než jsme si oba mysleli. Dojedli jsme, zaplatili a šli na autobus. Sedli jsme si na zastávku a čekali. ,,Nechtěl bys se mnou v pátek jet s mými rodiči na večeři? Jen tak, jako můj kamarád." řekla. Byl jsem překvapený, ale hezky překvapený. ,,No, jasně, určitě." autobus už přijížděl. ,,Tak já ti ještě napíšu, nebo se můžem domluvit ve škole." nastupovala do autobusu. 
                 Když už jsem byl doma a byl jsem ve sprše, hraní písniček přerušila zpráva. Byla od Karen. ,,Ta večeře se nakonec přesouvá na zítřek, máš čas?" na ní bych si udělal čas vždycky. ,,Jasně že mám, v kolik kde?" odepsal jsem. Asi za hodinu mi přišla zpráva, ve které stál čas, kdy se máme sejít. Protože jsem chtěl před rodiči Karen vypadat co nejlépe, stavil jsem se po škole ve městě a zašel si koupit nějakou novou košili. Dal jsem si sprchu, udělal si něco s vlasy, oblékl se a vyrazil na místo. Byl jsem tam dříve než oni, takže jsem se posadil k rezervovanému stolu a čekal. Když jsem viděl Karen vejít v krásných bílých šatech, oči se mi rozzářily. Byla krásná, slušelo jí to. Pozdravili jsme se, seznámili jsme se a posadili se. ,,A vy se znáte jak dlouho?" Zeptala se nás Karen mamka. ,,No, už to bude rok, seznámili jsme se minulý léto." řekla Karen. Jenom jsem kýval hlavou, protože jsem nevěděl, co říct. Objednali jsme si večeři i s dezertem. ,,Moc pěkná košile." pochválil mě Karenin otec, zdvořile jsem poděkoval. Její rodiče na mě byli milí a já za to byl rád, protože nic jiného jsem si nepřál. Nechtěl jsem, aby mě brali jako nějakého grázla, ale jako normálního kluka, o což jsem se celý večer snažil. Všechno probíhalo tak, jak jsem chtěl. Povídali jsme si o mém pobytu v nemocnici, o Karen a o nich, o všem co nás napadlo. Domů jsem šel s pocitem, že se zase vše vrátí k normálu. Ale přemýšlel jsem, proč se všechno tohle stalo. Proč jsme se od sebe tak oddálili, proč jsme museli začít od znova, jestli to máme oba zapotřebí. 
              Ubíhaly dny a noci. S Karen jsme se propisovali nocemi a dlouhými večery. Jelikož jsem měl hromadu volného času, přestal jsem totiž díky zranění hrát fotbal, zkoušel jsem si hledat něco, co by můj volný čas zaplnilo. Jednou na mě na instagramu vyskočil odkaz, který jsem otevřel tak rychle, jak jen to šlo. Jednalo se o konkurz do nového seriálu. Vždycky jsem si přál v něčem zahrát snad víc, než jsem si přál hrát na největším a nejnavštěvovanějším fotbalovém stadionu. Proto jsem odeslal svůj rodný list a fotku na přiložený email. Trvalo asi dva týdny, než odepsali, ale odepsali. Měl jsem dojít na konkurz, který se konal za měsíc. Byl jsem nadšený, protože jsem byl o krok blíž svému snu. Začal jsem se pečlivě připravovat, prosil jsem Karen, aby se se mnou připravovala. Jí se to moc nelíbilo, protože jsem jí otravoval minimálně třikrát do týdne, i přesto byla ale ochotná a ráda mi pomohla. Mně dělalo radost být s ní. 
               Přišel den konkurzu a já začal být pořádně nervózní. Bylo mi špatně a chtělo se mi zvracet, Protože jsem měl předstoupit před lidi, kteří mě mohli zkritizovat a měli zkušenosti. Karen ale jela se mnou a podporovala mě.