MIRIAM

🔥0🔥

Takže tady moje cesta končí, hm?

Pomyslela si rudovlasá dívka násilně tlačená vojákem čelem k chladivé zemi. Studený vzduch ji vnikal do plic, štípal a kousal. Provaz svazující její ruce se zařezával čím dál tím hlouběji do zápěstí. Prudce oddechovala.

Už není cesty zpět.

Cítila temnotu smrti tiše našlapující v jejím stínu. Potřebovala ukončit tuhle hloupou hru. Tušila, že jestli nezakročí dnes, další den si budou havraní spáry omývat peří v krvi. Odfrkla si.

I přes tu bolest se jí vydral z hrudi smích. Měla toho po krk. Už nechtěla předstírat, že je jen malou vyděšenou holčičkou stojící proti záporákovi.

Postava sedící ve stínu na svém trůnu - ukovaném z bolesti jiných - se nepohnula ani o píď. Před zraky vojáků přetrhla provaz. Pomalu se napřímila, přičemž pohladila tetování na hřbetě své pravé ruky. Mravenčení v momentě neviditelných končetin ustalo.

Na chvíli nastal výbuch zvuků. V sále byly slyšet výkřiky povelů, šustění látky i střelné zbraně. Ne že by se z nich střílelo, ale nezaměnitelné cvakání naznačovalo, že každý další zbrklý pohyb, by mohl znamenat okamžitou smrt.

Ze stínů se blýskaly chladné modré oči. Skoro stejné jako oči někoho, koho před tímhle peklem znala. Mohutný sál plný drobných pozlacených detailů utichl tak, že se ono napětí mohlo pohodlně krájet. Od úst ji unikla pára.

„Tentokrát už ze spáru smrti neunikneš,“ zašeptala.

„Skutečně si to myslíš?“ rozlehl se po rozlehlém sále krákavý baryton v němž by už rozhodně nenašla stopu dřívější lidskoti. Tohle ji utvrzovalo v přesvědčení ho zabít, ale na druhou stranu se v ní otřásla ta pohřbená část, která ho znala před promněnou.

„Já si to nemyslím,“ zavrčela nejistě. „Já to vím!“

„Vskutku obdivuhodné přesvědčení, bohužel tě však musím zklamat-“ zuby zasazené do strašlivého úsměvu se zablýskly v paprscích slunce, odhalujíc jen část obličeje, „drahá Miriam.“

Postava se poprvé od chvíle, kdy dívka překročila prah, pohnula. S úšklebkem se postavila na nohy a s nespočtem havranů náhle odněkud se beroucí za jeho zády, odhalila světu svoji tvář. Uhýbajíc krkavcům, však na ni neviděla, ale když zahlédla onu jizvu, pomyslela na jediné.

Musím dodržet slib. Tohle setkání ukončím jednou provždy.

S výkřikem tasila svoje drápy a s křídly se jako anděl pomsty vrhla na někoho, kdo ji tehdy naučil, co je to riskovat pro přátelství...