MIRIAM

🔥6🔥

Z Á B L E S K

Chodím po pokoji sem a tam. Už je to přesně hodina od setkání s Tamarou a jejím přítelem. Venku je tma jako v pytli, krom toho že se občas zablýskne. To ale není můj důvod proč tu pochoduji. Tím důvodem je on, který si tu válí šunky na posteli a pobaveně mě pozoruje.

„To jsi mi nemohl říct? Tohle je tak extrémně důležité? Nevěřím ti už ani nos mezi očima!“ vyprsknu na něj uraženě. Taková hovadina. Máme zaujmout lovce spodního smradlavého prádla a proč? To mě vážně zajímá.

„Nebuď netykavka,“ vytáhne s mojí tašky mačiko a začne ho důkladně čistit o svoji košili. Tlumené světlo svíčky se mu třpytí v jeho modrých očích - vytváří tak dojem nadpozemskosti. Bohyně, pomozte mi… „Navíc, kdybych ti to řekl, nebyla by to taková zábava,“ mrkne na mě. Zasupím. To nemyslí vážně!

„Tak zábava?“ zavrčím na něj. Můj plán je pomsty je jednoduchý: přiběhnout, zabít a utéct. Hned první bod však skončí neúspěchem. Opomenu jaksi vyvýšený schod se sníženým stropem, tudíž si nejdřív urazím palec a následovně poté i hlavu. Šikulka Miri, jsi šikulka. Kain vyprskne smíchy.

„Rajče, radši si lehni na zem a nehýbej se, pokud možno, radši ani nedýchej. Mohla by ses zabít,“ zachrochtá ve svém hurónském smíchu. Je to prase, já to věděla!

„Abys věděl, Sněhobulko,“ procedím skrz mezi pevně sevřené čelisti, „už se moc těším, až si tě někdo tady z těch tvých imaginárních vrahů vycpe, upeče a narve ti jablko do té tvé nevymáchané pusy!“

„A já se zas těším, až se konečně naučíš používat svoje tělo k lepším věcem, než jen k zabíjení sebe samé a vyhrožování nevinným lidem jako jsem já,“ dohryže spokojeně ovoce.

„Uveď mi jediný příklad, na co by se mělo moje tělo jako využívat. Jsem neschopná v ovládání ronoru. Nejsem ani zručná, ani vytrvalá, ani cílevědomá… Moje sebevědomí je dost otřesené. Takže bych to moc ráda věděla,“ založím si s pozdviženým obočí ruce a sednu si na zem. Ten se naopak zvedne a zahledí se do hnusného počasí za oknem.

„Moje…“ odmlčí se. Jsem napjatá jak struna. Dozvím se něco nového z jeho života? Vzrušující. Třeba najdu něco, co mu můžu bezpodmínečně omlátit o hlavu. „To jedno. Každopádně mě ta osoba řekla jednu věc, a to, že nezáleží na výsledku, ale na snaze. Chci tě naučit bojovat s tělem, ne s ronorem, protože přesně to je tvojí slabinou. Chci abys měla šanci s aspoň ubránit, protože s tebou nebudu navždy,“ řekne mi smrtelně vážně. Jsem zmatená. On mi právě…?

„Proč?“ vyhrknu.

„Co, proč?“ zmateně mi věnuje, tak málo ukazovaný, zranitelný pohled. Opět taky vypadá jako, když si vzpomene na nějakou důležitou událost v jeho životě. Jeho život je čím dál tím zajímavější a já mám chuť odhalit všechno.

„Proč všechno tohle děláš?“

„Cožpak jsem ti to nevysvětlil dost jasně?“ zamručí.

„Očividně ne, když se tě na to ptám.“

„Pak je vysvětlení jednoduché. Protože bych byl nerad, kdyby si z tebe v tom lese udělalo svačinku a ty bys s tím nemohla nic dělat,“ odhodí ohryzek mačika rovnou do koše.

„Srandisto. Pobavili jsme se a teď mi řekni ten pravý důvod,“ založím ruce v bok. Snažím se k němu vysílat varovné blesky, ale zřejmě to moc nepomáhá, protože se mu rozšíří úsměv na tváři. Možná k nám zkusím pozvat ty blesky venku. Třeba s ním zametou.

„Nebuď směšná. To co jsem řekl je pravda a docela bych ocenil, kdybychom už šli spát,“ zívne na celou místnost. V místnosti zavládne klid. To si dělá srandu. Jak to, že usnul tak rychle?

„Bělovlásko?“ zavolám na něj. Nic.

„Kaine, spíš?“ zase nic. On fakt usnul, do pytle. A kde teď mám jako spát já? Do té postele nevlezu, když jí okupuje Sněhobulka, dokonce ani kdyby mi to přikázala Velekněžka. To od tebe bylo Kaine fakt gentlemanské. Přijdu k posteli a vytáhnu z pod peřin tašku. Je ještě vyhřátá od jeho těla. Bez přemýšlení ho přikryju. Vůbec netuším, proč jsem tenhle bezděčný pohyb provedla, ale neměla jsem se k tomu, abych mu tu peřinu zase stáhla. Hodím tašku s povzdechem na zem, vedle postele. Nějak tu noc přetrpím, z cukru přece nejsem. Sfouknu svíčku a pokoj se ponoří do tmy.

V dálce se ozývá hromobití. Déšť vytrvale bubnuje na okno, pokoušejíc se mi určitě zničit spánek. Nemůžu spát, a proto zírám právě na ten déšť. Oddechování Kaina, bubnující déšť, šustění přikrývky, když se pohne – to všechno mě nutí zůstat vzhůru dlouho do noci. Zableskne se. Vzpomenu si znovu na tu knihu pod střešní taškou na vrcholku věže. Jen doufám, že jsem tu tašku utěsnila dobře. Protože, až přijedu zpátky do města, chci z ní vyčíst úplně všechno.

Po blesku následuje hromobití. Liják zhoustne. Chlad ze špatně zavřeného okna mi leze na nohy a vytváří mi na ní husí kůži, která mi pomalinku stejně jako déšť začne lézt na nervy. Vyhoupnu se do sedu s úmyslem to okno zavřít. V tu chvíli se zableskne a otevře se okno. Silný vítr kvílí, div se závěsy neutrhnou. Vyděšeně lapám po dechu, když v onom záblesku zahlédnu osobu, která položí něco na stolek. Podívá se na mě vědoucně svýma ve tmě svítivýma oranžovýma očima. Ten pohled... Téměř jako bych ho znala. Ale než tu vzpomínku stačím zachytit, vytratí se. Trochu se setmí a zahalí osobu ve tmě. Rychle následující blesk mi, ale poté ukáže prázdnou místnost. Mám chuť ječet, ale udusím ten pocit rukou. Rychle vstanu a doklopýtám ke stolku. Než se opět místnost ponoří do tmy, spatřím knihu, jejíž utržený konec stránky se třepotá ve větru. Jediné jasně čitelné slovo, je slovo Země.

„To není možně… Jak-“

„Sestro… Sestřičko, jsi to ty?“ zachraptí Kian za mnou. Vyděšeně se na něj otočím. Mžourá do tmy snažíc se zahlédnout osobu, o které jsem neměla žádné tušení. Kolik mi toho asi ještě tají?

„Miri? Promiň s někým jsem si tě spletl, co tam vůbec děláš, a proč je otevřené okno?“ protírá si zmateně oči. Počkat, cože? On má sestru? Měla bych se ho na to později zeptat, protože tohle byl další šokující fakt, který jsem o něm nevěděla. Teď bych se, místo jeho sestry, měla zajímat o mnohem důležitější věci.

„Nic!“ vyhrknu. Nesmí vidět tu knihu. Kdo ví, co by s ní potom udělal. Sice je to Kain, ale stále mu v tomhle ohledu nemůžu věřit. Je služebníkem druhé nejmocnější kněžky v chrámu a to je problém. „Nic se neděje, jdi spát. Chtěla jsem jen zavřít okno,“ rychle se vymluvím o poznání mírněji, než před tím. Kain si s povzdechem zpátky lehne. Poodstoupím k oknu a zavřu ho. Tentokrát se ujistím, že je doopravdy zavřené. Když se ujistím, že Kain spí, popadnu knihu a hodím jí s bušícím srdcem do tašky. Nyní mám v držení něco, co by mě mohlo klidně zabít. Z historie vím, že se dříve posílali majitele takových knih na smrt. Kněžky všechny ty knihy zničily a učení o astronomii zakázaly. Byla to hrozná doba, protože zároveň sesadili krále a nastoupil na trůn jeho rádce. Nový král byl krutější, ale země prosperovala a ekonomie říše vzkvétala. Proto ho nikdo nemínil sesadit, ale i přes ty všechny fakta existovala skupina odpůrců. Neměla jsem jim to za zlé. Přestože jsem původního krále nemohla poznat kvůli tomu, že odešel těsně po mém narození, věděla jsem, že byl hodný a přívětivý. Tenhle fakt, ale nijak nesouvisí s tím, že mám sebevražedné sklony. Bohové! Doufám, že ta kniha obsahuje něco, co stojí za to. Neklidně se položím zpátky na zem. Podepřu si hlavu taškou a pevně ji sevřu. Tahle noc bude stát za pěkný kulový. Jsem si jistá, že neusnu.

V tom jsem se, ale pěkně mýlila. Jakmile zavřu oči, ponořím se do neklidného spánku plného oranžových očí, křiku a ohnivého pekla…