MIRIAM

🔥11🔥

Za prvé...
Omlouvám se za tuto část kapitoly!
Dala jsem výzvu napsat 50,000 slov za měsíc (ale značně to pokulhává 😆😂) takže v kapitolách můžete objevit dost nudné momenty, nebo fatální chyby. Tudíž vás prosím, aby jste toto pochopili a počkali si do konce měsíce na kvalitnější koncept kapitol.
No... Kvalitnější... 😅
Spíše prostě méně nudné!

Za druhé...
Žádné za druhé není.
Prostě si to užívejte 😂

K R Á L O V S K Ý
M A L É R

Utíkám nevšímajíc si, že mi trny popínavých rostlin s krásnými květy dělají šrámy na nezahalených pažích. V hlavě mi zuří zmatek mezi vzdorem, vztekem a starostí o kněžku. Ani se nepozastavím nad faktorem, že to má být velemocná kněžka co stvořila světy. Pořád se mi jen dokola opakuje otázka, proč nezasáhla. Když rukou odhrnu poslední větev spatřím kněžku opírat se o mohutný strom, který tam před chvílí ani nebyl, pokud si pamatuji správně. Nebo jsem došla na jiné místo? Nemožné! Přece jsem se vracela stejnou cestou, jakou jsem se přišla! 

„Slyšela jste můj křik?“

„Příště mě oslov slušně jménem a popros. Možná pak budu sdílnější, protáhne svá křídla kněžka. K odpovědi na moji otázku se ani trochu nemá. Zavrčím. Tak se mi zdá, že mi pomoc ani trochu nechtěla. Bohyně. Co tu vlastně ještě dělám? 

„Neznám vaše jméno, nevím co po mě chcete a nevím co tu vůbec dělám. Cítím, že mi dochází čas, který díky vám mrhám tady dole,“ vztekle zatnu nehty do jemné kůže na dlani. Nohy se mi klepou z předchozí námahy, ale i tím, že se mi chce za ní běžet a vyškrábat ji ten její úšklebek. 

„Stačí se jen slušně zeptat,“ zopakuje. Rozčileně zafuním. Vztek mi klepá na dveře. V žilách mi koluje horká krev, která rozehřívá moje tělo. Nevnímám páru, která ze mě stoupá. Nevidím si na hruď, jež pomalu začíná uvnitř rudě svítit, odhalujíc tak moje srdce a žebra. Kněžka konečně zvedne hlavu. 

„Já čekám,“ zapřede jako vyhřívající se kočka. To už je na mě příliš. Moje unavená nevrlá mysl touží po trochu klidu. To že ji začala kněžka dráždit, bylo jako v tichu neustále poslouchat kapky vody. Postupně mě začnou dráždit, dokud nezešílím. Všechen ten vztek, však něco svazuje. Nemůže ani ven, ani zpátky. Tak jak to bývá vždy, když použiju svoji moc. Teď už je jen otázka času, kdy vybuchne a způsobí nepořádek, který dokázali jen taktak utlumit.

„Vy-“

„Já? Já konečně vidím tvoji moc, ale i nerovnováhu. Způsobuje to tvoje síla půl na půl,“ zvedne se ze svého pohodlného místa a sejde ke mě jakoby na to celou dobu čekala.

„Síla, kterou tvoříš ty a Síla, kterou bereš z okolního prostředí,“ zakrouží svým drápem na levé lopatce, tam kde mi bije zběsile srdce. Zajíknu se, když mi píchne prst mezi lopatky. Je to nepříjemné a mnohonásobně nepříjemnější, když se nemohu pohnout. Vztek mě rychle přejde. Jediné co teď cítím, je naprostý chaos. Kněžka znovu promluví, jako když práskne bičem.

„Jak jistě určitě víš, lidé s mocí si vytvářejí magii z vlastních zásob. Podstatě ji berou ze své vlastní energie, proto má každý úplně jiný schopnosti, neboť stejně jako oni, je i síla individuální. Náš kmen Oki, však používá ronor — jak rádi říkáte — zcela jinak. Oblast srdce je jeho centrem,“ ukáže na oblast svého srdce dlouhým drápem. Trošku se ošiju. Pohled na něj mě silně znepokojuje.