MIRIAM

🔥7🔥

T A J E M S T V Í

Na obličej mi přistane s ostrým plesknutím ruka. S výkřikem otevřu oči a nemůžu uvěřit vlastním očím. V uzoučké posteli mě hřeje teplo bělovlasého mladíka. Jak jsem se sem u všech smradlavých vajec dostala? A proč ležím natisknutá na zdi? Neváhám ani sekundu - vykopnu Kaina okamžitě z postele.

„Au-“ zaskučí, když dopadne na tvrdou zem. „Jsi ty vůbec normální člověk?“ 

„Já myslela, že jsem se shodli na tom, že normální asi nebudu,“ ušklíbnu se a rychle pokračuji, „co má tohle vůbec znamenat? Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem ještě před pár hodinami spala na zemi!“ Sáhnu si na tvář, která mravenčila z té facky, co mi ještě před chvíli uštědřil Kain. 

„A to jsem tě měl nechat na zemi, když si se sebou házela jako smyslů zbavená? Řekni mi co jsem asi měl dělat, když si začala normálně spát jenom ve chvíli, kdy jsem se tě dotknul,“ zamručí. Zrudnu. Cože? On si ze mě utahuje, že jo?

„To se nikdy nestalo,“ zaprotestuji slabě. Ironicky se usměje a zvedne se na nohy. Fajn, tohle je jasný signál, že nemá vůbec žádnou náladu se o tom bavit. Prokřupe si krk a natáhne se pro svoji tašku. Když se mi vybaví osoba, která tu v té temnotě stála, zaseknu se. Proč se tu ocitl? Proč se mi zdá, že mi všichni furt něco tají? Proč mám pocit, že se mi z těch otázek rozskočí hlava? Potřebuji znát nutně odpovědi.

„Hej Kaine, trochu jsem přemýšlela,“ začnu nervózně. Trhaně se nadechnu, když promluví.

„A?“ Když to říká, dívá se z okna na čistě modrou oblohu. Taky ji věnuji pozornost, zatímco se snažím ze sebe vydolat smysluplnou větu. Hruď se mi svírá nerozpoznatelnými pocity. Je tomu proto, že dřív než ji stačím zachytit, zmizí jako pára nad hrncem.

„Vím, že ten úkol je přísně tajný. Nikdo se o něm nemá dozvědět víc, ale přesto bych to ráda věděla - já... Nesnesu-“ odmlčím se. Nával vzpomínek se vrátí v nevhodnou dobu. Zakleji. „Nesnáším, když mi někdo něco zamlčuje. Kněžky jsou v tomhle oboru mistři. Pořád mi něco zamlčují a já už toho mám tak akorát dost,“ podívám se na něj. Naštvaně bouchnu pěstí do podlahy. V ten moment si vzpomenu i na naše první setkání v chrámu. Tehdy byl úplně jiný. Byl zaražený, dost často mlčenlivý, ale jeh smích byl něco, co jsem si na něm zamilovala. Zamračím se. Mám takový pocit, že už ten smích pravděpodobně už nikdy neuslyším. Konečně mi věnuje svůj pohled.

„Opravdu chceš vědět všechno?“ zatváří se vážně Kain. Zřejmě podle jeho výrazu asi uslyším něco, co rozhodně slyšet nechci. I přesto chci vědět o všem. Přikývnu.

„I přesto, že se dozvíš pravdu, za kterou tě klidně mohou zabít?“ Překvápka nemám ráda. Ale tohle mě nějak ani moc nepřekvapilo, když mám u sebe knihu, která mě taky může připravit o krk. Musím se naučit bojovat. Jestli to Kain myslel včera opravdu vážně, tak ho přinutím abychom začali ještě dnes. Je mi jasné, že se magii ronoru nikdy pořádně nenaučím. Takže jsem prakticky jinak bez možnosti se ubránit.

„Jo, chci znát všechno,“ přikývnu rozhodně. Kain si mlčky sundá tašku a pozadí se na zem. Taky slezu z postele. Usadím se naproti němu a vyčkávám jeho odpovědi. Ten však na to nijak nespěchá. V klidu vytáhne svitek, narovná ho na zemi...

„Bože, pomaleji by už to nešlo?“ nedočkavě se zavrtím. Pobaveně se usměje a ukáže mi obsah svitku. Je na něm jen obrázek mladíka, který mi byl povědomí. Kde jsem ho jenom viděla? Blonďaté vlasy, bronzová pleť, bělostné zuby… Náhle mi to dojde.