MIRIAM

🔥8🔥

P R O B L É M

Tamara a René se rozhodli jet okamžitě. Podle nich to prý bude asi nejlepší volba. Beru to s vděkem. Podle klepů starých bab - které jsem musela denně poslouchat ve na moji oblíbenou nudlovou polévku, je zdejší nástupce trůnu nesmírně krutý. Takže se při tom spěchu nemusím zaobírat tím, co se stane v následujících dnech. Je těžké si připustit, že bych mohla být právoplatnou dědičkou trůnu. Mnohem těžší je zodpovědět na otázku proč jsem z toho tak vyděšená. Chtěla jsem pozornost, naskytla se mi šance a přesto mám pochybnosti. Pokud je všechno tohle pravda, pak můžu rovnou zapomenout na to, co jsem chtěla doopravdy. Přátelství. Necítím se na převzetí zodpovědnosti a už vůbec ne na intriky, které jsou patrně na denním pořádku královského dvora. Myšlenka toho, že se jedná jen o hloupý vtip se mi zamlouvá mnohem více.

„Marie! Posloucháš mě vůbec!?" vyštěkne naštvaně Kain už po několikáté v řadě. Chci mu odseknout něco chytrého, ale jediné co mě napadne je, že jezdit na rejžácích je nesmírně nepohodlné. Tyhle pestrobarevná stvoření jsou těžkopádná, takže každý krok je cítit ve všech kostech. Líbí se mi však jejich pestrobarevné peří. Shodou okolností má tenhle "drobek" úplně stejný odstín jako moje vlasy.

„Sakra Marie!" osloví mě mým falešným jménem a přitáhne otěže svému rejžákovi. Nechá ho kráčet po mém boku. Poposednu na sedle. Jejda, vypadá to, že jsem nejspíš ve svém zamyšlení bělovlasého mladíka trochu nakrkla. Ale docela se mi líbí to oslovení. Jako bych najednou byla někým jiným. Třeba holkou, která najíde v budoucnu nové přátelé. Jako bych byla jen dívkou, která vede obyčejný život, přesně takový jako jsem si před pár lety vysnila.

„Eh, jak se máš?" s hraným zmatením se na něj podívám. Zamračí se. Já se na něj naopak zeširoka usměji.

„Něco ti povím," odkašle si v mírným šílenstvím v očích. Vypadá celkem děsivě, ale nedokážu nic jiného než se nevinně usmát.

„A co?"

„Doháníš mě občas k šílenství, princezničko," poslední slovo zamumlá a zavrtí hlavou. Pobídne opět svého rejžáka do pohybu. Mohutné zvíře nevrle mrskne ocasem. Vypadá to, že to stvoření s koňskou hlavou má podobný problém jako Kain. Akorát přímo s ním. Pokrčím rameny. Jo příteli, mě taky dohání k šílenství. Protože jestli mi během cesty řekne, že celý hodiny zpátky byl jen povedený žert, budu schopná ho zmlátit do kuličky. Přesně takový jsem měla rozporuplný pocit. Řekl mi že jsem princezna! Pche. Pochybuji o tom, že by pravá princezna řekla tohle:

„Hej, ty bělovlasý pitomče, jestli máš se mnou nějaký problém, tak si najdi někoho kdo ti upraví kebuli!" s úsměvem se zašklebím.

Smích mi je jedinou odpovědí. Mám na něm ráda tolik věcí, ale taky mě na něm tolik věcí štvalo. Jedna z věcí co mě na něm fakt štve, je to, že se furt musím dívat na jeho záda. Je to deprimující. Pobídnu zvíře prudkým pokřikem. Nemůžu si pomoct. Možná, že jsem princezna, možná jí nejsem. Na světě je určitě mnoho věcí, o kterých nevím. Třeba na planetě v knize na utržené stránce existuje život. Co však nezpochybnitelně vím je, že Kain je o velký krok dál než já. Je chytrý, je charismatický a má všechno, co já nikdy neměla - uznání a přijetí jiných.
Rejžák je v tu chvíli stejně vzrušný jako já. Cítím to z jeho dychtivých myšlenek. Obrazy, ve kterých běháme s větrem o závod se nám oboum velmi líbí. Nechám jej ujmout se vedení. Na mě už jen bylo, abych se pevně držela. Proběhnu s nadšeným rejžákem kolem překvapeného Kaina. Doběhnu i povoz s ovocem, ve kterém seděli Tamara s Reném. Slyším jak se smějí. Tihle dva se mi za tu chvíli taky zaryli do srdce. Mám ráda ty pohledy, které po sobě házejí, když si myslí, že je nikdo nevidí. Přeji si mít taky někoho, s kým bych mohla tyhle pocity a pohledy sdílet.