MIRIAM

🔥10🔥

S N Y

Snaha zachytit se vzduchu je od začátku marná. Věděla jsem to, ale stejně jsem se jej zoufale snažila chytit. Přitom všem máchání rukou ve vzduchu zachytím koutkem oka něco překvapujícího. Peří. Nejenom kusy, ale celé křídlo a to z obou stran. Aha… Možná je těsně pode mnou nějaký okřídlený tvor. Pěkná blbost, dojde mi. Kdyby to byl okřídlený tvor, tak by se stejně jako já neřítil k zemi. Navíc mi vystřeluje ze zad neuvěřitelná bolest. Podvědomě cítím, že to není bolest zad, ale úplně jiná část těla. Vykřiknu uvědoměním a začnu sebou mlátit ještě víc. Nyní s pocitem nových končetin nechám zdivočele máchat i křídla. Jenže s každým jejich pohybem se bolest zvětšuje a zhoršuje. Pomalu se mi začne dělat mdlo. Přestanu sebou mlátit. Poryv větru mi šlehá krátké prameny vlasů do tváře. Klenba jeskyně se mi vzdaluje dokud mě nepohltí černočerná temnota bezvědomí.

„Vítej mezi živými,“ uvítá mě ženský hlas. Protřu oči a zamžourám do šera. Kde jsem to byla? Proč tu ležím? Úmysl zvednout se na lokty je zmařen ve chvíli, kdy se jen silněji opřu o jemné peří. Peří - co tu dělá peří? Počkat. Mám lepší otázku. Proč si nic nepamatuji?

„Kdo jste?“ zamračím se na ženu s podivným obličejem s ještě podivnějšími ornamenty na celém těle. Moment, taky má křídla. Ale nejsou s peřím. Proč mám já peří a ona ne? Otázky se mi nějak kupí. 

„Ztratila jsi paměť, děvče?“ 

„Teď vám položím otázku já. Anebo spíš dvě. Kdo jste a proč si nic nepamatuji?“ vzdorovitě se jí podívám do obličeje. Možná že vzdor nebyl na místě, ale něco ve mně ji nutilo nevěřit nikomu a ničemu.

„Spala jsi moc dlouho na místě, které ti dává to, co považuješ za skvělé,“ nedbale odpoví, aniž se na mě dívá. Možná, že je slepá. Nevím, kdo by si přál být úplně bez vzpomínek. Teď ani nevím kdo jsem. 

„Ušetřím tě otázky a rovnou ti na ní odpovím. Kdy se ti vrátí paměť, záleží jen na úsudku jeskyně. Ale to není podstatné. Podívám se ti na záda a povím ti co musíš udělat, než odsud odejdeš,“ obejde mě a pomůže mi zvednout se do sedu. 

„Ne, vůbec to není podstatné,“ odfrknu si. Samozřejmě, že to podstatné je! Na nějaké pitomé jeskyni závisí všechny moje vzpomínky! Tuhle větu žena absolutně ignoruje a pokračuje ve svém výkladu, co musím dělat. Navíc to vůbec nedávalo smysl. Jak se mi může podívat na záda, když nevidí?

„Ještě nejsi zcela zbavena iluze. Vidím pod ní víc než jen křídla-“

„Mám další otázku, nechápu to. Takže vy vidíte?“ no, možná to bylo trošku neslušné skákat jí do řeči. A možná trochu víc ptát se na něco takového. 

„Hele, nevím co tu dělám, nebo kdo jsem vlastně zač, ale chtěla bych vědět do čeho se hrnu. To přece nejspíš chcete udělat, ne?“

„Myslím, že je načase trochu naslouchat a míň mluvit,“ podívá se na mě takovým způsobem, kterým naznačovala abych si nechala své neslušné otázky tam, odkud se vzaly. 

„Dobře! Už mlčím,“ zvednu poraženecky ruce a nechám ji, ať si dělá co chce. Na chvíli nastalo ticho. Krom toho, že cítím její doteky slyším i zvuky, které jsem celou tu dobu nevnímala. Zvuky zvířat, zurčení potůčku, řvaní vzdáleného vodopádů a zvláštní troubení, ze kterého mi šel mráz po zádech. 

„Záda máš v pořádku, tvé tělo má naše geny, rychle se hojí. Soudím, že se ale aktivovala až teď, když je z tebe část iluze pryč. Ty jizvy na tvých zádech už se nikdy nezahojí, jsou příliš staré,“ dotkne se zlehka mého ramene na znamení, že skončila.