PŘED DEVÍTI LETY
Déšť tlumeně dopadal na okna, zatímco v dálce zahřměl hrom. Do ticha pokoje se z kouta ozval štkavý pláč rudovlasé dívky. Marně se ho pokoušela udusit v sobě, ale představa toho, že brzo dostane výprask, ji děsila natolik, že přestat prostě nemohla. Pokoj osvítil blesk. Uprostřed místnosti stála žena. Zlaté kočičí oči plály v náhle temnotě jako dva kusy zlata. Úzké štěrbiny zornic nevěstily nic dobrého, otřesená dívka to moc dobře věděla. Postavila se na nohy a utřela si mokrý obličej do rukávu. Jestli tu dnes v noci umře, chtěla zemřít statečně stejně jako její hrdinka z tlusté staré knihy zaprášené časem a starou moudrostí.
„Jak si mohla být tak pošetilá? Cožpak ty nevíš, že lenost se trestá?“ zavrčela zlověstně vypadající žena do nepřirozeného ticha. Dítě vystrčilo bojovně bradu, jako by nevědělo, že si tím zadělává do velkých problémů.
„Já nejsem líná!“ vykřikla rudovláska. Další blesk osvítil její rudé vlasy. Skoro to vypadalo, jakoby v tom světle planuly v ohnivých závějích.
„Tak dost! Jsem unavená z tvých lží. Jsi stejná mrcha jako tvůj otec, budeš za to trestána, však já tu jedovatost z tebe dostanu. A to i kdybych z tebe měla vymlátit tvoji lidskou duši!“ popadla ji za vlasy a trhla. Dívka se zapotácela, než tvrdě dopadla zem. Z očí se jí hrnuly slzy, ale opakovala si, že je jako statečná dívka z neznáme země jménem Atlantida. Vzduchem švihl kožený opasek z tradičního oděvu kněžek. Ránu pocítila okamžitě. Výkřik dítěte se roznesl pokojem, až na chodbu, kde stál mlčenlivě bělovlasý hoch. Nemohl zasáhnout, ačkoliv chtěl. Dětský obličejík se mu stáhl bolestí. Znal tu dívku, tolik mu připomínala jeho nejbližšího člena rodiny z dávné minulosti... Natáhl ruku ke dveřím, ale rychle si to rozmyslel. Jak by ji asi pomohl? Kněžka by ho dokázala porazit jediným pohybem ruky, navíc by prakticky situaci jen tisíckrát zhoršil. Navíc neměl valný zájem o to, aby dostal výprask i on. Trochu se za tu myšlenku styděl. Zatřásl hlavou. Musel se dostat nepozorovaně zpět k nejlepšímu kamarádovi, beztak už šel pozdě. Naposledy se podíval na dveře, odkud byly slyšet výkřiky zoufalství a zbaběle utekl pryč.
Tenhle moment byl rozhodující pro mnohé budoucí události. Kdyby tehdy dívka z planety Hoeke neotevřela zakázanou knihu v momentě jejího samostudia, nikdy by nemusela čelit obtížným a tvrdým situacím v nichž mnohokrát půjde o život. Kdyby tehdy onen bělovlasý chlapec neuslyšel pláč rudovlasé dívky, nikdy by se společně nevydali na cestu, která změní jeho postoj k sobě samému – ze sebeopovržení a nechuti k životu. A tak se začínají odvíjet vřetena osudu. Splétají se a kříží, dokud nedojdou ke svému zdárnému konci...
Jak jsem slíbila, máte tu minispeciální díl MIRIAM. Jak jste asi pochytili odehrává se to před devíti lety, kdy ještě byla Miriam malá a neposedná.
A je jí doteď 😂
Tak doufám, že se vám ten minispeciálek líbí. Pokud ano, mohla bych každou druhou středu vydat jeden další, jako minipříběhy z dětství Miri. Časem bych třeba mohla dodat i příběhy z pohledu jiných postav, důležitých pro příběh!
Tak mi napište a já se s Vámi už bohužel musím loučit...
S pozdravem
CRAZYTARKYNA
🔥🔥🔥
ČTEŠ
MIRIAM
FantasyTento příběh započal ještě dříve, než byla publikována první kapitola. Začalo to dívkou která měla rudé vlasy a neexistovalo nic, než jen ona. Taková moje kamarádka v temnotě. Postupem času si našla cestu v písemné formě. Statečně se vydávala vstříc...
