Tlapky, proti zlému osudu

PROLOG

Jsem zvíře. Pro někoho jen zvíře, bezduchá věc, které mohou ubližovat. Ty to tak vidíš také. Ale myslíš si, že když se nebráním, tak mě to nebolí ? Když nemluvím, že mě to nezraňuje? Podívej se mi do očí, uvidíš v nich milion slov. Slov, které ti říkám, ale ty nerozumíš. Nerozumíš a nechceš rozumět. Ale já Tobě rozumím, každé Tvé slovo se zařezává do mé duše. Zařezává se, ničí, zařezává se a mučí. Ale ty nerozumíš. Ale kdybys rozuměl, kdybys jen chtěl. Slyšel bys můj hlas: „Proč mi ubližuješ? Však já tě miluji bez výhrad."

Ale ty to neslyšíš. Ani to necítíš. Vybíjíš si na mě svou zlost, léčíš si svoje mindráky. Ty mě biješ, já pláču. A já volám. Do tmy, chladu, tmy a chladu volám. Volám o pomoc. Prosím o odpuštění. Ale mě nikdo neslyší, hlavně ty, koho miluji. Já tě miluji, ty mě nenávidíš. Jsem v tvých očích jen hloupé zvíře, které musí trpět. Ale proč, proč? To mi nepovíš, snad ani důvod nemáš. Důvod nemáš a neznáš. Každý den tě miluji i přes to zlo, co mi děláš. Chtělo bych, abys mě pochopil. Pochopil a už nebil. Bolest, strach, bolest, strach i tak tě budu milovat. Když to nevidíš, tečou mi z očí slzy. Teplé, horké, teplé, horké slzy. Jen hledím na nebe a přemýšlím, proč jsem tolik špatný. Přemýšlím, proč si zaslouží tvůj hněv a zlobu. Přemýšlím, proč nemohu zemřít, abych nekazil Tvůj život. Přemýšlím, proč je láska tak krutá.

Ty se směješ, já pláču. Ty mě nesnášíš, já miluji. Ty žiješ, já umírám. Ale jednoho dne, až vydechnu naposledy, až zemřu, ty snad pochopíš. Pochopíš, že jsem tě miloval. Miloval a umíral pod tvou rukou. Ale já doufám, že snad se ty změníš. Snad porozumíš. Snad uvidíš. Že nebylo jsem jen bezduché zvíře, ale živý tvor. Tvor, který tě miloval, tvor, který tě zbožňoval. Tvor, kterému bije srdce. Tvor, který má strach, který miluje, a hlavně který odpouští. Proto ti i já odpouštím Tvoji krutost a doufám v Tvoji moudrost?