Tlapky, proti zlému osudu

DIXA

Ahoj jmenuji se Dixa a byla jsem fenka Německého ovčáka. Poznala jsem jednu hodnou ženu, spíš holčičku, která mi zpříjemnila poslední roky mého života. Štěkám byla, protože jsem již v zemi za duhovým mostem. Byla jsem starší fenka a můj paniček byl alkoholik, ale já ho svým psím srdcem milovala. Ale jednoho dne přišla ona, malá, blonďatá dívenka, která si přála pejska. Ale jak mi řekla, jí ho rodiče nedovolili. Měla dovoleno chodit za mnou a venčit mě, když byl pan v práci, teda spíš zase někde ležel opilý. Ale já to tak nevnímala, milovala jsem ho celou svojí duší. Zpět k vypravování. Moje nová venčitelka za mnou chodila každý víkend a já se na ni vždycky těšila. Vždycky jsem pozorně poslouchala, než uslyším zavrznutí branky, lehávala jsem poblíž klidně i celé hodiny. Milovala jsem ji celým svým psím srdcem. Pokaždé mi nosila nějaké mlsky, dosypávala granulky, měnila vodu. Starala se o mě, jako kdybych byla její vlastní. A já jí na oplátku chránila, před vším zlem světa.

Jednou za mnou přišla a plakala. Já jsem se k ní přitiskla a poslouchala, co mi říká: „Děti mě nemají rádi Dixo, Jsem prý divná."

Svým jazýčkem jsem jí olízla obličej a ona se začala smát. Zvedla se a šly jsme na procházku. Vzala mě na náš obvyklý okruh, což byla cesta kolem vody vedoucí do lesa. Cestu lemovaly stromy a když se poštěstilo, mohly jsme vidět lišku či srnku. U lesa mě vždycky pustila na volno. Já mohla běhat s větrem o závod. Honila jsem motýlky a včeličky, což se mi párkrát nevyplatilo. Znáte to žihadélko, čenich... A ona za mnou tančila jako nějaká psí víla.

Všechno zní krásně a idylicky. Také, že bylo, až do toho dne... Bolelo mě bříško a můj pán zase nasával. Moje venčitelka přišla za mnou, ale já nechtěla, aby byla smutná. Proto jsem dělala, že mě nic nebolí. Ona tomu uvěřila, byla jen pouhé dítě, ale cítila jsem, že něco tuší. Víte moje venčitelka měla vždy takový šestý smysl, ale byla malá a neuměla ho používat. Pořád se mě ptala, jestli jsem v pořádku a já vždy štěkala, že ano. Procházku jsem si užívala jako vždycky, ale nebyla jsem tolik rychlá. Byla jsem pomalejší a každý pohyb nepatrně bolel. Ale já to ignorovala, byla jsem šťastná. Byla jsem tam já a venčitelka. Ne, že bych pána neměla ráda, ale pokaždé, když se vrátil z hospody, byl na mě zlý. To lámalo mojí psí duši, kterou hojila venčitelka, léčitelka svou láskou.

Jednou na podzim, když nadešel čas procházky, bolest byla o něco větší než posledně. Ale moje venčitelka nic nepoznala, byla jen malé dítě, které bylo se mnou šťastné. Když se nedívala, smutně jsem si olizovalo břicho. Každým dnem moje bolest sílila a mému opilému pánovi to bylo jedno. Moje bříško divně rostlo a těžklo, nejdříve jsem si myslela, že čekám štěňata, ale ta bolest... bylo to prostě jiné. Když přišla má venčitelka, nemohla jsem se ani zvednout bolestí. Sedla si ke mně a plakala. Věděla, že mám bolesti, ale neuměla mi pomoci. Hlavně nevěděla, ke komu jít pro pomoci. Její bolest mi rvala mé psí srdce, ale ani olizování slziček nepomohlo. I přes velikou bolest jsem se snažila kolem ní chodit. Naše procházky byli čím dál kratší a kratší. A moje venčitelka čím dál smutnější a smutnější. Mému pánovi bylo jedno, že trpím. Raději všechny peníze propil, než aby mě zbavil trápení. Moje bříško rostlo a bolesti s ním. Udělat i pár kroků, bylo pro mě peklo. A kde byl můj milovaný pán? Zase šel někam pít, místo něj za mnou chodila každý den venčitelka. A já jí prosila: „Prosím zabij mě, ať už necítím bolest."

Ona se na mě vždycky s očima plnýma slz podívala, jako kdyby mi rozuměla a šeptala mi do ucha: „Taky si přeji, abys už netrpěla. I když to znamená, že tě navždy ztratím."

Obejmula mě a plakala na mou srst. Plakala pokaždé když mě viděla, když jsem měla lepší den mohla jsem chodit a když ne, jen jsem apaticky ležela. Modlila jsem se ke svatému Vlku, abych zemřela a nic necítila. Moje venčitelka trpěla a já s ní. Trpěla jsem, protože můj pán zase někde nasával. V těchto dnech jsem ho potřebovala mít u sebe, ale on tu nebyl.

Poslední dobou jsem měla bolesti obrovské, že jsem jen ležela. Ten den za mou přišla na malou chvíli. Povídala mi o tom, jak mi bude lépe a jak mi to druhý den vynahradí. A odběhla pryč, jen jsem se mírně zvedla a za ní zašeptala: „Sbohem". Přišel za mnou soused mého pána. Vzal mě do auta a vezl pryč. Vyložil mě v lese, vzal do ruky pušku a omluvně mi šeptal: „Omlouvám se Dixo. Už nemohu sledovat, jak trpíš, kvůli nádoru na děloze. Odpust mi."

Já jsem mu jen stihla zašeptat: „Děkuji ti." Vyšla rána z pušky a jsem zemřela. Zemřela jsem, už necítila bolest. Z výšky jsem sledovala své mrtvé tělo, jak mizí pod hlínou. Už jsem se netrápila. Můj pán si nevšiml, že jsem zmizela, byl zase opilý. Ale moje venčitelka se to dozvěděla a byla zoufalá. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit. Proto to chci napravit, poslouchej venčitelko, co štěkám: „Nevybrala jsem si svůj odchod, ale musel přijít. Odpusť mi, ale ta bolest se nedala snést. Miluji tě a děkuji ti za báseň, kterou jsi pro mě napsala."

Moje milá, malá Dixinka,

moje nejlepší vzpomínka.

Není sice moje,

je totiž Žabáku tvoje.

Je moje čtyřnohá kamarádka,

Dixa to je její zkratka.

Je hnědočerná

a je hrozně věrná.

Na procházky s ní chodím,

vždy se s ní bavím.

Když přijdu, olíže mě,

vždy rozveselí mě.

Když se na mě dívá,

štěstí v očích má.

Ona mi věří,

dorazím dřív, než se zešeří.

Ona je můj životabudič,

můj zvířecí rodič.

Má chytrý, milý, roztomilý pohled

hned je pro mě hezčí svět.

Když smutno mi je,

přiběhne a mě umyje.

Co k tomu napsat?

Má ji každý rád.