Tlapky, proti zlému osudu

MAXÍK

Mé jméno je Maxík. Byl jsem kocourek plemene Thai Siam. Mňoukám byl, protože už jsem překročil duhový most. Země za duhovým mostem je ráj všech zvířátek. Ale to jsme odbočili od tématu. Budo vám vymňoukávat příběh o jednom statečném člověku, který mě zachránil. Teda, ne že bych se někoho o záchranu prosil.

Toho osudného dne bylo ošklivé, deštivé počasí. V té době jsem byl sotva dvouměsíční koťátko s rozumem komára. Ztratil jsem se svojí mamince, někde v lese. Déšť mě děsil zoufale jsem si snažil najít nějakou suchou skrýš. Ale nemohl jsem nic najít, všude tekla ta ošklivá, studená voda. Bál jsem se, měl jsem promočený kožíšek, tlapičky mě studily a byl jsem silně dezorientovaný. Zmateně jsem běhal kolem řeky, která stoupala, a hlasitě naříkal. Můj kotěcí rozum nechápal, co se kolem mě děje. Volal jsem maminku, ale ta nepřicházela, nebyla tady. Začínal jsem pociťovat únavu, hlavně moje tlapičky to cítily. Začaly se mi motat do sebe. Vy lidé byste řekli, že jsem byl jako opilý. Ale to odbočuji, zpět k příběhu. Tlapičky se mi motaly čím dál tím víc, až jsem zakopl a spadnul do běsnící řeky. Bál jsem se, že zahynu. Říká se, že kočka má devět životů a já to jen potvrdil. Vedle mě v té rozbouřené řece, vyplaval kus dřeva. U Lva svatého, to mám štěstí, pomyslel jsem si. Lev svatý je lidský duch svatý, pro vysvětlenou milí dvounožci. Ach už zase odbočuji, kde jsem to skončil? Už vím. Hned jak jsem spatřil ten plovoucí kus dřeva, z posledních sil jsem se na něj vyškrabal. To byla fuška, ale povedlo se. Naprosto mě to vyčerpalo, proto jsem se schoulil do klubíčka a ulehl jsem. Ale vůbec jsem nebyl klidný, byl jsem malá vyděšená chlupatá kulička, unášena proudem. Můj strach jsem nedával najevo, protože na to jsem neměl sílu. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že budu na tom jako Mourek Crusoe. Hrdina kočičích příběhů a velký cestovatel, ech další odbočka promiňte. Jak mě odnášel divoký proud, vzpomínal jsem na svou maminku a sourozence. Například na den, kdy jsem poprvé otevřel své očka. Nejdříve jsem neviděl nic než rozmazané šmouhy. Ty šmouhy se časem zostřovaly až jsem viděl maminku v celé její kráse. Byl to pro mě nejsilnější moment mého kotěcího života.

Houpavý pohyb vody mě uspal. I přes svých devět životů, jsem začal věřit, že zemřu. Začaly mě trápit věci, které nikdy nestihnu, například první rande, první sníh, jarní rybičky, jarní travička, lechtavé pampelišky a mnoho dalšího. Začal jsem naříkat, můj smutný nářek nikdo neslyšel, možná ani Lev svatý. Naštěstí nešťastného trosečníka spatřil moc hodný člověk, který ihned zahájil záchranou akci. Já jí ale nevnímal, jen jsem ležel a smutnil. Odříkával jsem si kočičí modlidbu.

Lvíčku můj stráčníčku,

Ochraňuj mou dušičku...

Uslyšel jsem divný zvuk a lidské hlasy. Malinko jsem zvedl hlavičku, s předstíraným zájmem, opatrně se rozhlédl kolem a spatřil jeho. Člověka, jenž ke mně vztahoval své ruce. Nebránil jsem se ze dvou důvodu, první z nich byla velikánská kočičí únava, druhý byl dobrý pocit z tohoto dvounožce. Vzal mě do náručí, ve kterém byl slyšet tlukot jeho srdce. Onen tlukot mě velice uklidňoval a uspával Slyšel jsem buch buch. Opět jsem cítil pocit bezpečí a štěstí, který jsem naposledy cítil u své kočičí maminky. Usnul jsem v jeho náručí, díky jeho krásně vůni a klidnému tlukotu srdce.

Po probuzení jsem zjistil, že už nejsem venku. První, co jsem spatřil byly milující oči mého zachránce. Drbal mě na hlavě a já jsem radostí začal příst. Můj člověk se začal smát, nechápal jsem čemu – lidé jsou divní. Pohladil mě po hlavě a povídá mi: „Maličký teď spolu skočíme na veterinu, kde mi tě zkontroluje pan veterinář. Hlavně musíme zjistit co jsi zač a kolik ti je let. Ale žádný strachy pan veterinář je přítel každého zvířátka."

I přes uklidňující hlas mého člověka jsem se bál. Neznal jsem ten lidský výraz, ale znělo to jako výraz pro nějaké kočičí peklo. Strachy jsem se oklepal, abych tu děsivou myšlenku zahnal. Začal jsem se mazlit s mým člověkem, protože jsem si myslel, že to mou návštěvu u veterináře oddálí. Nevěděl jsem, že sedíme v ordinaci a jsem na řadě. Zavřel jsem oči. Byl jsem připraven všem zlým stvůrám pekla. Bál jsem se stejně jako na té řece, ne-li víc. Ale k mému příjemnému překvapení to nebyla taková tragédie. Ten veterinář si mě celého prohlédl. Dokonce i mé intimní partie – to je skandál. Poté na mě přikládal různé přístroje, některé studily, jiné lochtaly. Byla by to celkem i švanda, kdybych se na to díval. Začal jsem se modlit ke všem Mňouvatým, Mňovatí jsou něco jako vaši svatí, aby tahle muka skončila. A ejhle skončila. Ke slovu se dostal veterinář: „Je to naprosto zdravé dvouměsíční kotě plemene Thai Siam. Je to mladý, hravý kocourek a má plnou chuť do života. Už jste mu vybral nějaké jméno?"

Jsem se urazil, protože tohle všechno jsem mohl říct mému člověku i sám. Můj člověk se podrbal na hlavě a přemýšlel. Najednou se usmál a vykřikl: „Bude se jmenovat Maxík..."

Můj člověk ještě něco říkal, ale to už mě nezajímalo. Uraženě jsem se posadil, obtočil ocásek kolem svých tlapek, a koukal jsem z okna. Pořád jsem se zlobil, že se mi koukali na moje intimní partie. Lidé mají občas hloupé nápady, pomyslel jsem si. Protáhl jsem se, stočil do klubíčka a usnul jsem jako ježek na podzim.

Když jsem rozlepil oči, byl jsem v novém domově. Hned první den jsem ho celý proběhal. Dělal jsem lumpárny, například jsem rád shazoval věci z postele, nebo jsem kradl ponožky a roznášel po domě.

Z toho místa se stal úžasný domov, kde jsem prožil úžasných 19 let se svým člověkem. S člověkem, kterému nebyl lhostejný osud jedné modré kuličky unášené proudem. Navždycky mu budu vděčný za to, co pro mě udělal a navždy ho budu milovat. Pac a pusu Maxík.