Tlapky, proti zlému osudu

MIKEŠ

Ahojky jmenuji se Mikeš. Byl jsem šedivý, mourovatý kocourek narozen na ulici. Mňoukám byl, protože jsem už za duhovým mostem. Moje člověčice mě zachránila před utopením. Rozmazlovala mě, milovala mě. A já jsem byl šťastný, a moje blonďatá , malá člověčice taky. Hrála si se mnou každý den a ona se stala světlem mého života. Miloval jsem lov a rád jsem se předváděl. Jednoho dne přinesla moje dvounohá člověčice malé černé koťátko. Jmenovalo se Mikeška. Okamžitě jsem k ní zahořel láskou. Mě bylo něco málo přes rok a jí mohlo být tak šest měsíců. Což je po vašem jako 16 let a 12let. Přišel jsem k ní, očuchal jí. Upravil srst a nejvíc sexy hlasem jsem na ní mňoukl „ Ahoj krasavice, jmenuji se Mikeš a jsem pánem tohoto domu."

Ona se na mě podívala a kotěcím hlásek mi mňoukla „ Pojď si hrát." A rozeběhla se pryč.

Jen jsem se ušklíbnul pod vousky a rozeběhl se za tou malou černou koulí. Běžel jsem za Mikeškou, až jsem jí dohonil. Ona se posadila, svůj ocásek otočila kolem pacek. Zvedla tlapičku a začala si upravovat kožich. To mě donutilo se usmát. Potichu jsem se k ní přiblížil, už jsem ji skoro chytil za kožíšek. Ale ona uskočila a kousla mě do ocásku. To se mě dotklo a honička znova začala. Po chvíli jsem byl udýchaný, rozhodl jsem si postěžovat mé člověčici. Přišel jsem za ní a mňoukal jsem jí. „ Ta malá černá ďáblice je na zabití. Dělá si ze mě jen legraci. A vůbec mě nebere vážně."

Moje člověčice akorát slyšela mňau v různé intonaci. Vůbec nebrala moji stížnost vážně, ještě ze mě měla srandu. Copak lidé nevědí, co znamená zamilovat se? Napadlo mě v mojí kočičí hlavě. Ale nemohl jsem se soustředit na svou zlobu, ne když tam přišla ona. Její černá srst a zelenožluté oči mě připravovaly o rozum. Zamyšleně jsem hleděl vpřed, ani jsem si nevšimnul, že Mikeška tam už nestojí. Probrala mě lehká bolest, jako kdyby mě někdo kousal do tlapky. Mrzutě jsem se podíval na svou tlapku, uviděl jsem, jak na ní visí Mikeška. Mikeška, která se na mě dívala a culila se u toho. Hluboce jsem si povzdychl. Klidným hlasem jsem jí mňoukl. „Pust. Mojí. Nohu. Prosím" .

Ona sotva srozumitelně, měla pořád narvanou moji tlapku v puse, mňoukla. :Nefustím."

Já si jen hlasitě povzdechl, zvedl jsem nohu a otřásal jsem s ní. Ale ona ne a ne pustit, ještě jí to přišlo jako zábava. Když jsem zvedl tlapku nad hlavu, culila se na mě kočičí dáma. Při pohledu do jejích očí jsem zapomněl na hněv. Opatrně jsem přitáhl packu blíž k obličeji a začal jsem zlobivou dámu lochtat. Ona se začala smát, až mě pustila, teď ležela pode mnou. Oba dva jsme hlasitě dýchali, ona mi jen lehce zavrněla do ouška. „Líbíš se mi Mikeši. Mám tě ráda." Olízla mi mou tvář.

Moje srdce se rozbušilo jako zběsilé. Tváře mi rudly, v tu chvíli jsem děkoval praotci lvovi za srst. Tiše jsem sledoval, jak odchází. Šeptem jsem vymňoukal dvě slova. „ Miluji tě."

Ale ona je neslyšela, kráčela zahradou k domu a mě zbyli oči pro pláč. Mé poetické buňky napadla báseň, kterou bych mohl vyčůrat do trávníku. My kočky nemáme papíry a tužky. Naše písmo zaznamenáváme naší močí do trávníku. Nebudu s vámi řešit, zda je to nechutné nebo ne, prostě to tak je. Kde jsem to jen byl? Jo už vím u básně, tady máte přepis.

„Láska bolí, láska svírá,

ale na lásku nikdo neumírá.

Každou noc a každý den,

myslíš na tu osobu jen.

Když máš někoho rád,

bojíš se mu vyznat.

Bojíš se, že bude lhát.

pravdu ti upírat.

Tady jí máte, ano není to Máj . Ale jsem jen kocour, co jste čekali? Pokud už zanecháte otázky na mou báseň vrátíme se k vypravování. Kde jsem to jen přestal. Už vím. Psal jsem báseň do trávníku a ona se vzdalovala.