Tlapky, proti zlému osudu

FIU

Ahoj, já jsem Fiu a budu vám vyštěkávat příběh svého děsivého dětství. Můj příběh by se dal srovnat s kráčením krajinou po bitvě. Abyste pochopili vše, co uslyšíte bude plné smutku a trápení. Ale žádné strachy už je to za mnou. Možná... Ale teď zpátky k mému smutnému vyštěkávání. Všechno to začalo asi před třemi lety a půl...

Byl mi asi měsíc, když mě odtrhli od maminky a vzali do nového domova. Moje maminka mi vždycky štěkala: „V novém domově ti bude dobře zlatíčko. O mě se neboj, já budu v pořádku."

Já se tomu snažila věřit. Na druhou stranu jsem se bála o svou maminku. Myslela jsem na ni po celou dobu do svého nového domova. Ani na jednu minutu jsem nepomyslela, že bych mohla odejít do špatného domova. A to se stalo. Mojí majitelkou se stala sotva čtyřletá nezodpovědná holka, která nevěděla o pejscích nic. Ale na její obranu, byla ještě hloupé dítě, nezlobila jsem se na ni.

V mém novém domově jsem nebyla sama, bylo zde více pejsků, kočiček, holubů a papoušků. Všichni z nás zde prožívali své vlastní peklo, ale já se v té době snažila jen přežít. Možná vám teď zním jako největší sobec na světě, ale tehdy jsem byla malé vyděšené štěňátko. To můj strach mi zatemňoval mysl a bránil mi pomoci druhým.

Moje malá majitelka, tedy spíš mučitelka, mě jen neustále tahala po sídlišti. Měla na mě speciální vodítko, ale mě se to nelíbilo. Někdy to byly hodiny bez jídla a pití v obrovském horku. I když jsem prosila o pití, ona to nechápala a dál mě nechal žíznit a hladovět. Když už mě něčím nakrmila byly to pálivé klobásky, nebo párky, nebo granulky pro velké psíky. Všechno chutnalo dobře, i když přiznávám, že jsem měla takový hlad, že bych snědla cokoliv. A to bylo špatně, tyhle věci byly pro tak malé štěně nebezpečné. To mi později řekla paní, které mě prohlížela. Jednoho rána mě probudila bolest bříška. Moje bříško bylo nafouknuté, jako nějaký balón. Plakala jsem bolestí a ze strachu, že mě zase zbijí. Moje mučitelka se rozbrečela, vzala do ruky a nesla mě někam pryč. Mě to nezajímalo, jen jsem kňourala bolestí.

Dovedla mě k nějaké paní, která byla moc hodná. Zamračeně se dívala na mé bříško a soucitně hladila po hlavě. Řekla mi, že zůstanu u ní a teď budu mít dietu. Nevěděla jsem, co je to dieta, ale brzy jsem poznala, že je to čas bez párků a klobásek. Ty byly nahrazeny něčím bílým, měkkým a chutným. Ta hodná paní mi vysvětlila, že to byl tvaroh a mlíčko pro koťátka. Oboje mi mělo uklidnit žaludek. Bylo to moc dobré a skutečně mi to pomohlo. Ta paní se mnou hrála s míčkem, a to mě bavilo. Po pár dnech mi bylo lépe, ale pro mě to neznamenalo nic dobrého. Ba naopak myšlenka , že se vrátím mě děsila. Snažila jsem svému anděli vysvětlit, že se nechci vrátit, ale bylo to marné. Moje mučitelka si pro mě přišla a moje trápení začalo na novo. Znova mě tahala v horku po sídlištích, znova jsem nedostávala najíst, znovu mě bili a znovu jsem cítila strach. Znovu jsem se začala pomočovat a jíst svou potřebu. Protože jsem měla takový hlad. Modlila jsem se k Praotci vlkovi, aby mě zachránil.

Když jsem si začala myslet, že Praotec vlk mě neslyší, stal se zázrak. Má mučitelka mě opět zanechala u mého anděla. Říkala mi něco o stěhovaní nebo co, moc jsem to nechápala. Přivedla mě k mé zachránkyni, která se zděsila, když mě uviděla. A já jsem se pustila do vyštěkávání, o mém trápení. Moje spasitelka poctivě naslouchala mému štěkání, chvilku to vypadalo, jako kdyby mi opravdu rozuměla. Už jsem ji nevnímala jen jako anděla, ale jako paničku. Moje nová panička mě chtěla vzít do koupelny, aby mě vykoupala a zbavila blešek, ale já ze strachu udělala loužičku. Kdykoliv mě někdo bral do ruky, znamenalo to výprask. Moje zachránkyně, panička, se nezlobila, něco si šeptala o hloupých lidech. Uklidila loužičku a co nejupřímnějším hlasem mi řekla: „Neboj se zlatíčko, nechci ti nějak ublížit. Jen tě vykoupu a zbavím blešek..."

Podrbala jsem se na hlavičce, panička mě na druhý pokus vzala do náručí a úspěšně odnesla do koupelny. Všimla jsem si, že její obličej je zalitý slzami. Olízla jsem jí slzičky, aby neplakala, její úsměv byl hezčí. Ona se na mě nepatrně usmála, postavila mě do vany. Jenže já se pořád bála, ale slyšela jsem konejšivý hlas své nové paničky, zpívala. Pomalu jsem se uklidnila. Ona na mě lehce pustila vodičku, byla to sranda, takovou zábavu jsem neznala. Později na mě nanesla šampón, který lehce štípal, ale panička mi řekla: „To tě štípou kosance po bleškách andílku, až ho smyju, ucítíš se lépe."

Po smytí šampónu jsem se cítila nějak jinak, lépe už mě neotravovalo to podivné štípání. Celou dobu na mě mluvila, aby zahnala můj strach. Panička mě vzala do ručníku, aby mě usušila. Pomaličku mě sušila, dokud mě neusušila. Opět se objevil můj strach a já jsem jí počurala. Styděla jsem se a hodně mě to mrzelo, ale panička se nezlobila, jen někam odběhla. Já se strachy ani nepohnula, bála jsem se bolesti. Když se vrátila, nepřišla bolest, ale vzala mě do náručí a šeptala mi do ouška. „Ty jsi vystrašená zlatíčko, ale už se nemusíš bát... ani nechci domýšlet, jak se k tobě chovali... Kolik sis toho vytrpěla."

Opatrně mě položila na zem, odešla a vrátila se víc oblečená. Vzala mě opatrně do náručí a celou dobu mi něco povídala a já jí. Vzala mě na místo, kde jsem cítila vůni stovky pejsků a taky kočiček. Hlavně tam byli dvounožci, kterých jsem se doopravdy bála, klepala jsem se a znovu se mi stala nehoda. Panička něco vysvětlovala tomu druhému člověku a on jen smutně pokyvoval hlavou. Sahal na mé celé tělo i na bolavý hrudníček. Lehce jsem na něj zavrčela, ale ze strachu z bití jsem přestala. On se jen mračil a řekl mé paničce. „Vypadá to, že tady malou Fiu někdo bil a dokonce škrtil."

Já se klepala a ze strachu a vyčerpání jsem usnula. Jejich soucitné pohledy a řeči mě unavovaly. Spala jsem velmi neklidně, měla jsem zlé sny o své mučitelce. Paničce jsem vypravovala o svých zlých snech, ale ona mi nerozuměla. Její chování po návštěvě veteriny, to slovo jsem se dozvěděla od paničky, se změnilo. Byla smutná a často se trápila.

Protože mě dostala má mučitelka ve čtyřech letech, neměla jsem žádné vychování. Neuměla jsem si říct, kdy chci jít ven. Ostatních pejsků a dětí jsem se velice bála. Moje panička mě začínala učit slušné psí chování. Bylo to hrozně složité, protože jsem byla přeci jenom starší a tohle jsem měla zvládnout už jako štěně, Ale já měla odhodlání vyrůst v silnou dospělou fenku, která se nebude muset stydět na psí veřejnosti. Zásad bylo opravdu mnoho, jedna z nich zásad, abych se naučila poznat, kdy chodit ven. Panička mi vysvětlila, že lidé se to také musí učit, to mě trochu potěšilo. Další zásada byla, abych nejedla hovínka, ale svoje granulky. Řekla mi, že teď už se nemusím o své jídlo bát a slíbila mi, že ho vždycky budu mít dost. Ale znáte to zvyk je vlčí kůže, po lidsky se to prý říká zvyk je železná košile.

Další zásada byla, abych se naučila věřit lidem. Jenomže to s mými zkušenostmi šlo velice špatně. Všechno to pro mě bylo těžké a nové, zvlášť když jsem se bála úplně všeho, stínu, zvýšených hlasů... Byla jsem schopná utéct pod gauč pokaždé, když jsem se vylekala, a byla jsem schopna tak strávit celé hodiny. Dokud mě panička nevylákala ven na nějaký mlsek.

Na naučení zvyků jsem nebyla sama. Poznala jsem dva úžasné kamarády, a to pejska Kilim a kočičku Martiny. Oni dva mi dost pomáhali s pochopením některých pravidel v domě. Protože oni je znali déle než já. Pomalu jsem se začala zbavovat všech svých zlozvyků, byla to docela fuška, ale už jsem se nemusela stydět před psy zákona Jen jeden zlozvyk mi zůstal. A to strach z toho, že bych nedostala najíst. I když jsem měla plnou misku granulek jen pro sebe, bála jsem se, že zmizí. Proto pokaždé když jsem jedla, narvala jsem si tlamičku granulkami a opatrně je žvýkala pod postelí, nebo pod gaučem. Tam mi je nikdo nemohl sebrat.

Na období učení zásad nerada vzpomínám, je to moje období temna. Ale to období mě posílilo a hodně poučilo. I přes to zlé, co mi dělala má mučitelka, miluji všechny lidi a děti. Všechny jizvy se zacelily, krom dvou. Jedné na duši, jedné na mém těle. Byl to můj zvláštní hrudníček, měla jsem totiž zlomené žebro a špatně se mi dýchalo – špatně mi to srostlo. Bohužel to mě bude provázet celý život, ale i přes to jsem vyrostla v malou, silnou slečnu. Voříškovou slečnu, co ráda spí v posteli, jí pribinák s piškotem a užívá si jízdu autem.

To mi připomíná příhodu, když jsem prvně jela autem. Koukala jsem divně na toho zvláštního psa, který však neštěkal. S velikou neochotou jsem mu vlezla do tlamy, divně to v ní páchlo. Ale cesta v tom divném psovi byla stejně nudná, proto jsem ji celou prospala.

Už nevím, co bych více vyštěkávala. Tak pac a pusu vaše Fiu.