Tlapky, proti zlému osudu

ŤAPKA

Zima, chlad a zase zima, Kde je moje milovaná maminka? Kdepak je? Proč necítím její vůni a teplo? Mami? Tyhle smutné věty mě napadaly onoho osudného, studeného rána. Rána, které navždycky změnilo život mě a jednomu dobrému člověku. Bohužel už se svou užasnou paničkou a zachránkyní nejsem. Odešla jsem za duhový most, ale i tak na ní nikdy nezapomenu a ona na mě. Byla jsem ještě hodně malinkatá, když mě našla, proto si toho moc nepamatuji. Ale tenhle den mi uvíznul v mojí psí paměti, protože mi obrátil život na ruby. Vlastně díky tomuhle dni jsem mohla prožít úžasných 14 let se svojí paničkou. Jediné, co se mi vybavuje je ta hrozná bedna, neuvěřitelný strach a chlad. Chlad, tma, chlad a tma. Měla jsem hrozný strach ze tmy a samoty. Moje štěněčí síly už docházely, mohla jsem jen tiše plakat. Přála jsem si umřít, abych už necítila ten plíživý chlad, mučivý hlad a tíživý smutek. Už mi docházely psí slzičky, když jsem svými psími oušky něco zaslechla. Byli to kroky. Radostně jsem zakňučela. Máma. Moje milovaná máma. Už jde. Měla jsem radost.

Ale moje milovaná máma to nebyla. To mě rozesmutnilo, byl to jen nějaký člověk. Měla jsem strach, co když mi něco provede? Ale cítila jsem, že není zlý člověk. Instinktivně jsem věděla, že jí mohu věřit. Ten člověk byla žena, krásně hřála. Její teplo mě přesvědčilo a já se k ní přitiskla, začala sem hledat mlíčkovod. Ale mlíčkovod nikde. Překvapeně jsem štěkla. Paní se jen usmála, podrbala za oušky a začala si se mnou povídat. „Kdepak ses vzala tady v téhle ošklivé, promočené krabici? Ty máš být ještě s maminkou maličká, a ne tady mrznout venku v ošklivé krabici... Ty jsi maličký andílek hrozně roztomilý. Kolik ti asi je? Měsíc nebo míň?"

Já jsem jen šťastně štěkla na souhlas, ale lidé nám pejskům nerozumí. Hlavně, že o sobě tvrdí, jak jsou nejchytřejší. Napadlo mě, že bych se jí mohla představit. Začala jsem jí vyprávět o mojí úžasné mamince, sourozencích a ona jen plakala horké slzičky. Ale myslím, že ne kvůli mému příběhu. Nechtěla jsem, aby plakala. Proto jsme jím svým jazýčkem začala olizovat obličej. Ano i zde jsem hledala mlíčkovod, který tu opět nebyl...Otrava.

Vzala mě do náručí a někam mě nesla. Bylo mi jedno kam, hlavně ne do další ošklivé krabice. Líbilo se mi koukat na okolí a další lidi se svými pejsky. Najednou jsme byli v nějaké budově, něco jako vetarina, nebo veterina. Znělo to děsivě, měla jsem z toho strach. Vyděšeně jsem koukala kolem, bylo tam hodně lidí, ale byli jinak oblečení. Byli takový srandovní a používali takové srandovní přístroje, Pořád mě něčím lechtali, nebo přikládali studené věci. Podívali se mi do oušek, tlamičky, a nakonec se mi podívali na pipku. Víte, jaká to byla drzost, ani jim to nepřišlo hloupé. Nakonec ten drzoun řekl mé nové milované paničce. „Její šance na přežití nejsou vůbec marné, tady slečna je velká bojovnice. Bude to teď těžké s tím musíte počítat. Bude muset každé tři až čtyři hodiny vypít speciální mléko. Sestra vám ukáže, jak jí krmit z lahvičky."

Já jsem je poslouchala jen na půl ucha. Ignorantský jsem si olizovala packu, v nečekaném okamžiku mi něco vrazili do tlamičky. Bylo to bílé, teplé a chutné. U všech praotců vlků! To je mléko a zatraceně dobré a chutné. Jen jsem si mlaskala což udělalo všem radost. Mno, alespoň zmizely ty jejich smutné obličeje, kdo se měl na ně furt dívat, pomyslela jsem si. Začala jsem vesele štěkat. Zmizely i poslední stopy hladu a než sem se nadála, už mi masírovali bříško. To se mi mooc líbilo. Bylo to tak uklidňující, až mě to uspalo. Zdálo se mi o mamince a sourozencích. Ve snu jsem jen slyšela. „My to spolu zvládneme Ťapko."

Ona mě pojmenovala Ťapka, nevím, co to znamená, ale je to hezké. Jsme šťastná a velmi spokojená. Moje nová panička mi pořád něco vyprávěla a já jí. První týdny nebyly lehké ani pro jednu z nás, ale já objevila smysl života. A hlavně jsem chtěla žít, žít naplno. A taky jsem ho tak prožila. Nějaké dobré psí skutky, nějaké rošťárny, válení v blátě, prohánění pošťáka, schování bačkor. Znáte to, takové ty psí radosti, které lidi nikdy zcela nepochopí. Mých 14 let bylo úžasných hlavně díky mé paničce, který nebyl lhostejný život jednoho opuštěného štěněte. Malého štěněte od popelnice.