Já, nerd

1.

   Když toho rána odcházel brýlatý Quentin do školy, ještě netušil, jaké nebezpečné nástrahy si na něj osud zase připravil. Kdyby to býval věděl, rozloučil by se s rodiči, pronesl přípitek a možná by mamce po tolika letech přiznal, kdo že to vlastně rozbil babiččinu vázu z minulého století. Naneštěstí mladý student nezaznamenal nic podezřelého, snad kromě rozvázané tkaničky na levé botě, a proto si to jako vždy šinul s širokým úsměvem na rtech ke škole a pomíjel, že by mu mohlo jít o život.

   JENOMŽE ŠLO.

   Vše to odstartovalo ještě před začátkem vyučování, kdy Quentin seděl společně se svou partou u jednoho ze stolů venku a hráli karty o krekry. Taková běžná aktivita, pokud patříte do tohohle gangu chytrolínů, jejichž nejhorší známky byly dvojky. Teda až na Cyruse, ten dostal před týdnem za tři, ale vždycky se hrozně naštve, když to někdo zmíní.

   Cyrus si dal do pusy párátko a s přivřenýma očima vzal do ruky balíček karet. Pak ho urovnal a začal míchat, přičemž pohledem přejížděl po všech zúčastněných. „Zvýšíme sázku, teď o tři krekry," řekl smrtelně vážným hlasem a pár lidí ve skupince zalapalo po dechu.

   „O tři," zopakoval nevěřícně Tomy a přitiskl si k hrudi malou plechovou krabičku, která ležela uprostřed stolu. Cyrus ho hned nato propálil pohledem, přičemž ji urychleně vrátil zpátky.

   „To je...," zamyslel se Peter, sedící vedle Tomyho, „TO JE NAPROSTO NEPŘÍPUSTNÉ! Co ty na to, Quentine?"

   Quentin ramenem omylem praštil do chlapce, který seděl prkenně vedle něj, proto zahlaholil rychlou omluvu a odvětil: „Já říkám, že,-" odmlčel se a s povzdechem sklopil pohled, „že nemůžeme tolik RISKOVAT!"

   Dřív, než jejich opodstatněná diskuze o vážném překračování hranic vypukla v něco víc, dřív, než se Cyrus stihl dramaticky nadechnout a poučit své kolegy o pravé zábavě skutečných sázečů, ještě předtím vším na ně dopadl stín nově příchozího člověka, a tím všechny na dobrou chvíli umlčel.

   Ulysses se nonšalantně zastavil u bandy kluků, která hodně připomínala spíš slezinu děcek ve školce, než studenty střední školy, a každému věnoval významný pohled. „Čau, nerdi, jak to jde?"

   Cyrus zvedl obočí. „To mluví na nás?" zvědavě se rozhlédl po ostatních. Další z nich přimhouřil oči a na půl pusy hlasitě zašeptal: „DĚLEJTE, ŽE HO NESLYŠÍTE, TŘEBA ODEJDE."

   Ulysses nevzrušeně pokroutil hlavou. „Potřebuju od vás službičku," z kapsy vytasil cár do kuličky zmačkaného papíru a profesionálně ho přihrál týpkovi na druhé straně stolu. „To jsou otázky k testu ze špániny. Na volný řádky přijdou odpovědi. Ty tam dopíšete," řekl sebevědomě.

   Kluk s párátkem se dramaticky předklonil, lokty zapřené do stolu. „Co za to, kovboji."

   Ulysses si ze zad sundal batoh a za doprovodu všech zvědavých pohledů se probojoval dovnitř. Vyčkal na vhodný moment (byl přesvědčený, že chvilka napětí ještě nikomu neuškodila, naopak ten tichý kluk vpravo změnil barvu ze zdravé na zelenou) a jakmile usoudil, že to dál nesnese, vytasil se s balíkem krekrů a co možná nejležérněji jej hodil na stůl. Prsty poklepal o desku. „Tak co, máme dohodu?"

   Někdo zalapal po dechu. Ulysses se zašklebil a sledoval, jak po sobě všichni hází významné pohledy. Týpek s párátkem se znova opřel, spojil dlaně jako při modlení a přiložil si je k obličeji. Nakonec vztyčil oba ukazováčky a namířil je jeho směrem. „Dobrá tedy, máš to mít."

   Zvedl svůj batoh a nasadil si ho. „Přijdu si pro to o velké přestávce," oznámil spokojeně. „Nechám vás teď pokračovat," nakrčil nos a podíval se na rozehranou partii karet a drobky od krekrů, které se povalovaly všude kolem, „V čemkoliv, co vy nerdi běžně děláte." S těmito slovy odkráčel pryč, batoh ledabyle visící přes jedno rameno a na tváři spokojený úšklebek.

   Následovala chvíle ticha, která byla ve výsledku opět přerušena Cyrusem. Ten si vytáhl z pusy párátko a poněkud vyvedený z míry se zeptal: „Umí někdo z vás parchantů španělsky?"

   „Ne."

   „Ani trochu."

   „Já španělštinu nemám."

   Cyrus se zhluboka nadechl. „Tak to jsme, pánové, V PĚKNYM LOJI."