Já, nerd

5.

   „SNAD VÁM NENARUŠUJU DEBATNÍ KROUŽEK, PÁNOVÉ."

   Quentin a Spencer byli nuceni od sebe na dva kroky odstoupit, poněvadž je učitel těláku chytil za ramena a rozdělil. Postavil se mezi ně, odkašlal si, a ke všem přítomným na hřišti prohlásil: „Tady spolužáci vám všem udělají přednášku o tom, jak se správně provádí rozcvička, protože ta moje jim očividně není dost dobrá."

   Jo, zrovna byl čtvrtek. Pro někoho den jako každý jiný, pro Quentina noční můra, protože startoval dvouhodinovkou těláku, což ze srdce nesnášel. A aby toho nebylo málo, přiřadili jim letos učitele, kterej absolutně neměl slitování a nedělalo mu problém pronést jakoukoli štiplavou poznámku.

   „Pardon, už budeme mlčet," ubezpečil ho Spencer, a ačkoli učitel nevypadal zrovna dvakrát přesvědčeně, s posledním napomenutím se postavil opět do středu kolečka a začal si protahovat koleno. Říkal u toho nějaké věci o svalech, ale to Quentin s klidným svědomím vypustil.

   „Co máš dneska v plánu?" zeptal se Spence, když si prokřupával každou kost v těle. Učitel zrovna odběhl pro míč (Quentin zbledl jako stěna), a proto mohli naprosto v pohodě pokračovat v rozhovoru. Nějaký týpek metr vedle nich si mezitím dával sadu kliků, očividně se nenechával vyrušovat.

   „Dneska hlídám ségru," vysvětlil Quentin, a jakmile se na něj otočil z dálky učitel, udělal urychleně alespoň jeden dřep (který sice nevypadal bůh ví jak věrohodně - hlavně ve srovnání s namakancem vedle - ale počítal se). „Vsadím se, že mě zase potáhne do obchodu pro nanukáč nebo něco sladkýho," dodal, když opět vyskočil na nohy.

   Spencer jen přikývl, načež ho zezadu do ramene praštil míč.

   „Osslere - jsi kapitán, druhej bude třeba Travis," řekl učitel. Delší dobu se nic nedělo, což ho donutilo zapískat na dva prsty, aby všechny probral z transu. „No? Na co čekáte? Nemáme celej den, prostě se nějak rozdělte," jen co to dořekl, couvl o pár kroků dozadu a odplivl si do trávy.

   „Fajn, beru Quentina," prohlásil Spencer rozhodně. To učitele zjevně pobavilo, protože hned nato dodal: „A PORAŽENÝ TÝM SI DÁ PĚT KOLEČEK!"

-

   Quentin předpověděl vlastní budoucnost, protože opravdu mířil se svou sestrou Debbie do nejbližšího obchodu (nejdříve ji ale musel vyzvednout ze školky, což byl problém, jelikož chtěla zůstat a hrát si s barbie hasičkou).

   Zrovna teď je dělil jen kousek od cíle, Debbie držela Quentina pevně za palec, a než stihli vůbec dojít k supermarketu a otevřít, už se rozběhla někam do háje, aby mohla vyděsit holuba. Utíkal za ní, veliké brýle mu skákaly na nose, a pak ji opětovně popadl za ruku.

   „Taky rád strašíš holuby?" zeptala se ho a ještě se párkrát ohlédla přes rameno, jestli se náhodou ten opeřenec neopovážil vrátit.

   „To je jasná věc."

   V obchodě bylo poněkud mrtvo.

   Prodavačka, co měla do černých vlasů vpletené barevné copánky, využila příležitosti a na prst si namotala žvýkačku, nohy ležérně položené na pultu a ve sluchátkách pořádně hlasitá hudba. Občas hodila hlavou ze strany na stranu, načež nějaká babička vzadu nad ní mávla rukou a řekla něco o dnešní mizerné pracovní morálce a o tom, jak to kdysi bylo všechno jiný.

   Quentin se pozastavil u regálů s gumovými bonbóny a jeden sáček vzal do ruky. Zkoumavě si ho prohlédl, ale po menší chvilce přemýšlení ho vyměnil za pytlík kyselých žížalek, který visel hned vedle. Teď stačilo jen vybrat nanukáč.

   „Na co máš chuť?" zeptal se své sestry, jenže... se mu neozvala tak úplně Debbie, ale již zmiňovaná babička.

   „Z toho bolí zuby, kluku," řekla mu přísně. Quentin se rozhodl její moudro neřešit, a tak jen přikývl. Avšak hned nato si plně uvědomil, že Debbie vlastně ZMIZELA. Téměř okamžitě mu ztuhl každý sval v těle. Bylo mu jasný, že nemohla utéct daleko, ale přes to začínal mít strach.

   A vtom ji uviděl, jak jde zezadu k nějakýmu klukovi - chtěl tomu fakticky zabránit - jenže to už ho zatahala za lem černé mikiny a usmála se jako největší anděl pod Sluncem.

   Ulysses sebou prudce trhl, zamračeně se otočil, ale jakmile spatřil malou princeznu ve žlutých šatech s nadýchanými rukávy, jako by se v něm něco zlomilo. Ostré rysy jeho tváře se rázem pouhým mrknutím zjemnily a namísto rtů semknutých do přímky vytvořil ten nejsladší úsměv s ďolíčky, jaký kdy svět viděl.

   Quentin v tom všem překvapení z jejich setkání málem zapomněl na Debs a její právě natahující se paži po čokoládové tyčince, kterou Uly držel v ruce. Merline, proč jen si právě vzpomněl, jak ho ta ruka držela za rameno a za bedra? Tenhle kluk ho očividně nesnáší, takovéhle myšlenky by mu vůbec neměly prolétávat hlavou. Ale stejně si nedokázal odepřít ještě jednu. Zatraceně!

   „No to se podívejme," řekl Ulysses nevzrušeně. „Svět je sakra malý místo, co?"

   Quentin se zmohl jen na pouhé: „Jo," a přešel ke své sestře. Ta k němu vzhlédla, přitiskla se k jeho boku, a pak zničehonic a naprosto nemístně vystřelila ukazováčkem k Ulyho modřině na tváři.

   „Co máš s okem?" zeptala se zvědavě.

   „To je děsně tajný," vysvětlil. Taková odpověď zřejmě Debbie nestačila, protože se chystala opět promluvit, jenže to už jí Quentin stihl zakrýt rukou pusu.

   „My už musíme jít," řekl mu a snažil se, aby jeho hlas zněl bůh ví jak autoritativně. Ulysses nic nedodával, jen se sklonil k Debbie a stáhl Quentinovu ruku pryč, aby mohla zase mluvit. Brejloun cítil, jak se mu při tom rychlém pohybu udělala známá husí kůže.

   „Jak se jmenuješ, prcku?"

   „Debbie," odpověděla s pohledem upřeným na tyčince.

   „Tak tady máš, Debs."

   „Vždyť vepředu je těhlech čokošek spousta," nechápal Quentin, načež ho Ulysses propálil pohledem. Pak vstal, vrátil se o pár kroků dozadu, aby si ještě mohl vzít plechovku Pepsi, a se slovy: „Tak zdar, saláte," odešel k pokladně.

   Pro tenhle týden bylo Ulyssese dost, pomyslel si Quentin. A teď ještě k tomu musí najít jiný obchod, kam bude chodit, achjo.

-
Za koment dostanete všichni krekr
^⌣^ ~🍪