Bytosti

27.kapitola

Za dveřmi stála Lis. Oddychla jsem si. Luskla jsem prsty a zrušila kouzla. Otevřela jsem dveře a malou škvírkou jsem ji protáhla dovnitř. Zavřela jsem a znovu (už po několikáté) jsem zablokovala dveře. 

"Viděla jsem jak jsem běžíš tak jsem šla za tebou," usmála se Lis a rozhlédla se po místnosti. Její zrak se zastavil na mamce. "Ehm, Sky?kdo to je? " zašeptala mi do ucha. 

"To je ztracená princezna. Má matka," řekla jsem nahlas. Mamka se postavila a podala jí ruku, ale Lis se uklonila.

 "Neklaň se mi.Postav se" usmála se na ni a já taky. 

"Výsosti,"  řekla Lis. 

"Říkej mi normálně Ashley," představila se. 

 "Lis," a přijala již podávanou ruku. Lis zčervenala až po uši. Uchechtla jsem se. 

"Takže. Máme zbraně a musíme jít zachránit Luka," tleskla jsem rukama a před námi se objevili moje prkna, ale tři. 

"Lis seznámíme s novinkami a vymyslíme plán a až pak vyrazíme," zvedla mamka ukazováček a podívala se na mě tím svým obličejem, Ani mi nezkoušej odporovat. Sklopila jsem hlavu a pozorovala podlahu, která byla velice zajímavá. Lis poslouchala pečlivě každé mamky slovo a ptala se na různé detaily. Koukla jsem ven, už se stmívalo. 

"Stmívá se. Přespíme tu," oznámila jsem jim a koukla se ven z okna. Po chvilce leželi na zemi tři spacáky a dva byli už plný. Zbyl na mě černý z oranžovým proužkem. Vklouzla jsem do něj a zachumlala se. Po chvilce jsem usnula.

Probudila jsem se uprostřed noci. Svítil úplněk na černé obloze poseté hvězdami. Vstala jsem a potichu otevřela dveře balkónu. Ovanul mě studený svěží vánek. Promnula jsem si paže abych se zahřála. Po chvíli se vedle mě zjevila osoba, která zářila. 

"Nečekala jsem, že tě ještě uvidím," neotočila jsem se a dál koukala do dálky. 

"Hodně krát mě ještě uvidíš," řekla a já se na ní otočila. Měla stejné šaty jako minule, i účes. 

"Stále nechápu jak to děláš," zasmála jsem se.

 "Každý má svoji vlastní hvězdu po celý svůj život, když umře ona umře také. Ale vy půjdete do nebe a stanete se možná hvězdou, mi ale zmizíme," popsala mi. 

"To je ošklivý," přiznala jsem. 

"Trochu jo," povídala jsem si s ní jako kamarádkou. 

"Co mi neseš za zprávu tentokrát? " opřela jsem se o zábradlí balkónu. 

"Nic. Jen si popovídat. Vím co tě trápí," podívala se na mě. Mlčela jsem. "Potřebuješ se vypovídat. Věř mi." 

"Jak ho mám porazit, když nevím to nejtajnější kouzlo? " vykřikla jsem najednou. 

"Víš ho." 

"To je všechno co mi řekneš? Nějaká rada? Vím ho? A jak ho vím? Když ho teda vím, tak proč ho teda nevím!" panikařila jsem. 

 "Klid, uklidni se" přišla ke mě a vzala mě za ruce.  

"Máš studené ruce" usmála se. "Nevím. Nevím ho. Pomoz mi,prosím." 

"Nepotřebuješ pomoc. Jednej podle srdce ne podle hlavy. To je klíč k vítězství."

 "Když poslouchám srdce všechno se zhorší," přiznala jsem.

 "Viděla jsem tě i v tvém světě a všechno bych udělala stejně," povzbudivě se na mě usmála.

  "Všichni mají svoji hvězdu? " 

"Všichni lidé," pustila mou ruku.

"A můžete se tam ukázat?" zajímala jsem se.

"Ano, ale skoro nikdo to nedělá. Nejsou spokojení se svými lidmi."

 "A ty jsi se mnou spokojená ?" zeptala jsem se. 

"Kdybych nebyla, byla bych tu? " usmála jsem se na ni.

 "Děkuji." 

"Zítra až se probudíš vstaňte brzo, než vyjde slunce. A jděte Luka zachránit. Pomůže vám. A získej si u těch dvou respekt. Musí tě poslouchat. I tvoje mamka," usmála se a objala mě. Byla studená jak led. 

"Děkuji. Ještě jednou" poodstoupila a zamávala mi. Oplatila jsem jí to. Pak se vznesla k obloze a já se zabalila do spacáku a usnula.

Probudila jsem se brzo. Jak mi řekla hvězda. Teprve slunce vycházelo. Může být okolo šesté ráno. Probudila jsem ty dvě malým zatřesením ramen. Probudili se hned a uklidili spacáky, i můj.

"Takže, jdeme" řekla jsem, no, moc na ty proslovy nejsem.

"Kam? " zeptala se Lis.

"Zachránit Luka," připomněla jsem ji. 

"Jo, už vím."

"Nemáme jídlo," řekla mamka, když kontrolovala obsah černé tašky. 

"Jdu do kuchyně," šla jsem ke dveřím. Musíme vyrazit. A to brzo.

"Počkej,jdu s tebou, vezmeme toho víc," řekla Lis a běžela ke mě. Odčarovala jsem dveře a hned jsme se šli schovat naproti do dveří. Zase jsem je zajistila a teď jsem to nastavila tak aby sílu brala z mutantů. Dobrý nápad. Vím, že Lis běhá pomalu a tak jsem si vyvolala surfy. Dva. Naskočili jsme na to a jeli do kuchyně. Nikdo tu nebyl a bylo tu uklizeno. Popadli jsme obě dvě tašky, které viseli na věšáku a házeli do toho jídla, které jsme viděli. Tleskla jsem a objevil se takový nákupní košík bez koleček. Naházeli jsme to do toho a přihodili ještě pár věcí. Lis kývla a naskočili jsme zase na surfy. Vytvořila jsem vodní liánu a přivázala ji ke košíku a k surfu. Až teď jsme letěli zpátky do knihovny. Otevřela jsem dveře a zase jsem je zajistila. Mamka se usmála.

"Super, děvčata. Můžeme jet," hodila černou tašku do košíku a koukala na mě.

"Jo!" Tleskla jsem a před mamkou se objevil další surf. Otevřely jsme okno, mamka s Lis letěly a já odjistila kouzla. Pak jsem letěla za nimi. Zase jsme jeli skálou, jako když jsem odtamtud běžela. Letěli jsme za mamkou, já uprostřed a Lis za mnou.

Shiro? - volala jsem na ni. 

Sky! Neozvala si se. - bylo fajn ji zase slyšet. 

Ty taky ne. Jedeme zpátky.

Jak zpátky? - podivila se. 

Zachránit Luka, vězní ho tam. - řekla jsem ji. 

Aha.

Nevíš o tom, že se vracíme. Jasné?

Dobře. Kyle se na tebe ptal. - řekla najednou. 

On může s tebou komunikovat? - podivila jsem se. 

Ne. Ptal se jako člověk. - vysvětlila mi. 

Aha.Jak to tam vypadá?

Menší problém. - zděsila jsem se. 

Jaký?

Vojáci jsou nesmrtelní. 

Jak nesmrtelní?! - a sakra. 

Zabiješ je jenom když jim probodneš srdce nebo urveš hlavu. - vysvětlila mi. 

Při té představě jsem se oklepala. Nemám ráda krev. Zastavili jsme a oni se najedli, já ne. Mám scvrklý žaludek. Ještě do sebe něco prát. To by mi bylo opravdu blbě. Mamky světlo trochu pohaslo a zabalili se do spacáku. Já budu mít  první hlídku i když všichni byli proti. Začala jsem si hrát s vodou, kterou jsem vzala z vlhkosti skály. Vyrobila jsem si pár prazvláštních tvarů, když mi někdo zaklepal na rameno..