I See You/Boyxboy/Cz

7.

Pohoršeně jsem vykulil oči a pokřižoval se ke svatému Namjoonovi. ,,Děláš si legraci?" Zeptal jsem se potichu a zhluboka se nadechl, když zavrtěl hlavou. Plácl jsem se rukou do čela. ,,Au, to bolelo," zamumlal jsem.
,,Každopádně tě fakt musím vzít na sushi. Myslím to naprosto vážně. Nejedl jsi sushi, nejedl jsi život. Nechápu, co jsem to právě řekl, ale jednou z toho bude zcela určitě velice slavný citát, tak na mě tak nezírej," zasmál jsem se.

Povzdechl jsem si a tiše vstal. S jeho podezíravým pohledem jsem si uklidil své papíry a zavázal si kravatu.
Je to můj Sugar babby...to bych asi k němu měl být hodný, ne? Vzít ho na jídlo a zaplatit mu ho? Bože...vůbec nevím, co mám dělat. Jen ať neotravuje.

,,Um...Yoichi?"
,,Hm?" Přeměřil si mě pohledem.
,,Ty fakt se mnou někam půjdeš?" Zeptal jsem se nadějně a on se na mě podíval, jako bych snad mluvil španělsky.
,,Kam si myslíš, že se teď chystám?" Řekl lehce otráveně a já se začal radovat. ,,Yes!" Zvedl jsem vítězoslavně ruku v pěst a rychle vzal nádobí ze stolu. ,,Já to umyju a hned půjdeme! A nemyslíš, že by ses chtěl obléct trochu pohodlněji? Vždyť ta kravata tě musí strašně dusit."

,,Pohodlněji?" zeptal jsem se lehce zmateně a podíval se na sebe do zrcadla.
Mám společenské kalhoty, kravatu a košili. Měl bych snad mít něco jiného?
Takeo chvíli vypadal, že o něčem přemýšlí, ale nakonec jen odnesl nádobí a nechal mě napospas sobě samému.
Co myslel tím pohodlněji?

Když jsem se k němu vrátil, pořád stál před zrcadlem a přemýšlivě se pozoroval. Zasmál jsem se a zezadu ho objal. ,,To bude dobrý, prosím tě," položil jsem si bradu na jeho hlavu. Byl tak roztomile malý. ,,Nemáš nějaký rifle a normální triko? Mega moc by ti slušela třeba kožená bunda! Mám jednu doma, ale už je taková ošoupaná, ta by se k tobě nehodila."

,,Hmm." zapředl jsem a vytáhl jedno červené tričko, ve kterém chodím běhat.
Ukázal jsem mu ho a hodil na něj tázavý pohled.
,,Kalhoty bohužel nemám. Mám tu pak už jen tepláky."

Zářivě jsem se usmál. ,,Ty jsou super náhodou! Půjčil bych ti svoje, ale je to daleko a navíc bys to přes ty svoje mňamózní nohy nedostal," popohnal jsem ho. ,,No šup šup, nemáme celý den."

Mňamózní? Co to je sakra za slovo? Chtěl jsem se jít ještě trochu upravit, jelikož jsem měl rozcuchané vlasy, ale to už mě Takeo bral za ruku a táhl ven.
Jeden z nejvlivnějších mužů v Japonsku v červeném sportovním tričku s potiskem bílého ledního medvěda a rozcuchem na hlavě...kdo to kdy viděl?

Když jsme vyšli před jeho dům, Yoichi už mířil ke svému autu, ale já ho zastavil. ,,Ne ne, dneska se pojede po mém. Půjdeme pěkně pěcha a když tak někde chytneme autobus. Přece nechceš, aby tě tam u nás někdo přepadl, když si všimnou jaký jsi cute boháč."

,,A-ale to by pak...h-hey!" chtěl jsem protestovat, jenže to už jsem byl táhnut zase někam dál.

První zastávku jsme udělali v nějakém pochybném obchodě, kde mi Takeo pomohl vybrat nějaké černé rifle.
Pořád mi nějaké nosil a nakonec jsme vzali jedny s dírami na kolenou a zlatým lemem po stranách. Prý v nich mám podle něho "libovou" prdel.

Takže teď už opravdu vypadám jako maloměšťácký kluk...bylo to divné. Byl jsem celý v rozpacích a pořád jsem se musel kolem sebe rozhlížet. Navíc jsem celou dobu cítil jeho pohled.

,,Nebuď nervózní," vzal jsem ho za ruku a táhl dál po městě. ,,Tady tě těžko někdo pozná. Navíc v tomhle sexy ohozu. Ne že bys už předtím nebyl sexy, tak jsem to nemyslel," zachechtal jsem se a on trošku váhavě přikývl.

Tiše jsem si povzdechl a nakonec se trochu uvolnil. Přece jen má pravdu. Tady mě nikdo znát nebude, i když mít na sobě ty jejich otrhané věci? Zajímavý pocit...ale ještě jsem se nerozhodl, jestli dobrý, nebo špatný.

Po chvíli chůze ve čtvrti, kterou jsem vůbec neznal, jsme se najednou ocitly v jedné, ve které to obzvlášť smrdělo jídlem.
Takeo vypadal nadšeněji než obvykle, zatímco já se chtěl vrátit domů.
Ale když jsem viděl jeho úsměv...nějak tiše jsem to chtěl přežít s ním.

Pevně jsem ho držel, aby se mi v tom chumlu lidí neztratil a prováděl ho mezi stánky. Tady to pokaždé neskutečně žilo. Měli jste tady všechno, od sladkostí přes různý srajdy až po ty nejlepší poklady, co kdy svět jídel spatřil.
,,Tam ten pán dělá to úžasný sushi! Chceš si dát?" Zeptal jsem se nadšeně.

,,Jo," přikývl jsem a zmateně se rozhlédl po nabídce, ,,ale nevím které."
Takeo mi se znaleckým úsměvem poradil a já to zaplatil. Objednali jsme asi 7 druhů sushi...jsem zvědavej, kdo to bude jíst, když jsme před chvílí obědvali...
Celou dobu, co jsme čekali na objednávku jsem Takea zvědavě pozoroval. Jak se člověk může pořád tak usmívat? Je to vůbec zdravý?

Převzal jsem objednávku a hned Yoichiho táhnul si sednout na svoji zdejší oblíbenou zídku. Většinou jsme tam kempili jen já a Suzu, ale myslím, že budu moct udělat výjimku. Ty brďo, já bych se Suzuovi taky mohl ozvat, že ještě neležím někde v příkopě.
Samozřejmě jsem si všiml, že na mě Yoichi zírá, ale který gentleman by na to upozorňoval že. ~I'm a mother father gentleman~ začalo mi hned hrát v hlavě.
Usadili jsme se s Yoichim na zídce a já mu začal vysvětlovat, co je co.

,,Hmm." zabručel jsem zamyšleně a vzal do rukou hůlky. Samozřejmě, že mi to vůbec nešlo vzít! Do čeho jsem se to sakra navrtal?!
Nakonec jsem to nasraně zahodil za sebe, vzal to normálně na prasáka do ruky a začal jíst.
Vedle mě se ozval smích.

Zachechtal jsem se. ,,Radikální řešení. To se mi líbí," Do vlastních hůlek jsem nabral sushi a ukázal mu, jak se mají držet. Pokusil se mě napodobit, ale moc mu to nešlo, tak jsem jsem mu trochu našteloval prsty a bylo. ,,No vidíš! Už jenom nabrat sushi a nepustit!"

,,To se ti řekne." zamumlal jsem nerudně a jedno neochotně uchopil.
S nakrčeným obočím jsem tu malou věc namočil do omáčky a přiložil ke rtům.
Už už jsem si to dával do pusy, když jsem hůlky moc zmáčkl a sushi mi z hůlek vyletělo přímo do Takeova obličeje. Naplno jsem se rozchechtal. To člověka takhke normálně bolí plíce?
Sushi jsem vzal a dal si ho do pusy. Můj obličej ovládlo překvapení...,,Ale je to dobrý..."

Zasmál jsem se a utřel si z tváře omáčku, která mi tam díky němu přistála.
,,Blbečku, jasně že je, přece bych ti nedával něco, co není dobrý," nabral jsem do hůlek další sushi. ,,Tohle je s krabí tyčinkou. Ty máš rád, ne?" Natáhl jsem k němu ruku a on po chvilce váhání doopravdy otevřel pusu a sushi ochutnal.

,,Hmm." přikývl jsem a utřel si omáčku ze rtu. Jak věděl, že mám rád krabí tyčinky?
To jsem tak moc čitelný?
A proč mi říká blbečku? Jsem zmatený.
,,Takeo? Proč se ke mně takhle chováš?"
Proč sis nevzal ty peníze? Proč to vypadá, že se staráš? Nesmíš se starat, nikdo se nestará..

Zmateně jsem se na něj podíval a s plnou pusou po něm hodil tázavý výraz.
,,Jak jako takhle?" Zasmál jsem se, když jsem dožvýkal a polkl. Já mám hlad prostě furt. ,,Měl bych se chovat jinak?" Zeptal jsem se vyděšeně.

,,Já nevím," pokrčil jsem rameny. Nemám přátele, nevím, jak by se k sobě měli dva lidi chovat. Je to divný...
Do úst jsem si vložil další kousek sushi -> tentokrát s něčím oranžovým, a upravil si tričko. Vážně to bylo celkem pohodlné...
,,Nikdy jsem s nikým nebyl na jídle."

Jídlo mi zaskočilo v krku, když ta slova vypustil z pusy. ,,Cože?!" Vykvikl jsem a on se na mě podíval, jako bych byl mimozemšťan. Jenže já byl opravdu překvapený. Kdyby nebylo mých přátel a času stráveným s nimi, asi bych na tom byl fakt blbě.
Sushi jsem odložil vedle nás a vtáhl si ho do objetí. ,,Tak to je ale fakt špatný, to budeme muset hodně dohánět. Už se těším, až tě budu všude ztrapňovat."

Ne...on to nechápe.
Já nemůžu chodit ven!
Křečovitě jsem se na něj usmál a přikývl. Nevím, proč si vybral zrovna mě, ale nakonec taky odejde.
Dojedli jsme sushi a Takeo odnesl talíře. Nejspíš ještě chtěl někam jít, ale mně už pomale přestávalo být dobře. Myslí mi prolétávaly vyčítavé hlásky a třásly se mi ruce. Vítej deprese.