I See You/Boyxboy/Cz

13.

Wtf, o čem to mluví...
Hodil jsem po něm pohled, kterým jsem doufal jasně říkal, že to co říká rozhodně není pravda, jenže on si taky vždycky všechno vyloží jinak a hlavně špatně.
,,Hele, já fakt zas tak blbej nejsem, ale teď mi připadá, že ty trochu jo. Tvoje přítomnost mi nepříjemná není, jen jsem prostě jenom ještě trochu v šoku. To se občas stává, když člověk, který se ti líbí se začne chovat víc nahajpovaně než ty sám. To se u mě nestává, fakt ne, takže se ti omlouvám, že jsem člověk a trošku mě to vykolejilo, ale tvoje prachy mi jsou upřímně u zadního otvoru. Seru ti na ně, já už si nějakou práci najdu. Ale neodejdu," sedl jsem si na jeho postel a tvrdohlavě si založil ruce na hrudi. ,,Jsi můj...nevím co, kamarád, kamarád s výhodama, sugar daddy, je mi to jedno, ale já prostě neodejdu, dokud nepřijmeš fakt, že odejít nechci." Tak hotovo. Řekl jsem to všechno, snad.

,,Ty to asi nechápeš, co?" řekl jsem s hraným smíchem a zadíval se mu do očí.
,,Jsem blázen jasný?! Jsem schopný nahý běhat venku a vyloupit u toho obchod!
Někdy pak zase celý týden proležím a mám takovou depresi a strach, že si ani nejsem schopný dojít pro jídlo. Jsem zlý a nepříjemný a nemůžu se léčit!
A víš proč?! Protože si to můj otec nepřeje! Nechce, aby lidi věděli, jaká jsem zrůda!
Nechceš se mnou nic mít! Prostě odejdi, jasný?!"
Takeo jen záporně zavrtěl hlavou a snažil se mě chytit za ruku. Ihned jsem ucukl.
,,Ne!"

Sevřel jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechl. Klídek, Takeo, klídek.
,,Laskavě mi neříkej, co chci a co ne, Yoichi," křečovitě jsem se usmál. ,,Nejsi blázen ani zrůda. Tvůj otec je kretén, když ti nechce pomoct se zdravotním stavem, ale pokud dneska odejdu, tak to nebude, protože máš bipolární poruchu, ale protože se chováš jako dick k někomu, kdo se ti snaží pomoct," vstal jsem a objal ho. Tentokrát jsem mu nedovolil mě odstrčit. ,,Máš pravdu, nechápu to. Nechápu, jak někdo může říkat o někom tak chytrém a charismatickém jako jsi ty, že je zrůda. Zasloužíš si žít normální život jako všichni ostatní."

,,Ne." zašeptal jsem a křečovitě se chytl jeho paží.
,,Proč bys něco takového říkal? Proč bys mě měl mít rád? Prostě odejdi, vem si ty posraný peníze a odejdi!
Prosím..."

,,Říkám to, protože je to pravda," v ochranném gestu jsem si jeho hlavu přitiskl k hrudi. ,,Mám tě rád, protože jasně vidím, že jsi víc než nějaká stupidní bipolární porucha. Pojď, lehneme si a pustíme si třeba dokument o šimpanzech. Pak uvidíme, jestli pořád budeš chtít, abych odešel." A já budu dělat, že mě nebolí, když mi pořád říká, až vypadnu.

Takeo pustil nějaký dokument a i se mnou si lehl do postele.
Jeho stisk kolem mého těla stále zesiloval a já se bál, že mě rozmačká. To se o mě až tak bál? Nesmysl.
Takeo vypadal, že je tím dokumentem docela zaujatý, zatímco já jsem solidně usínal. Byl jsem dost unavený...ale byl jsem rád, že tu teď na nějakou chvíli budu zase já.

A tak jsem usínal v náruči jediné osoby, které na mě kdy záleželo. Ale vlastně...jak mohlo?
Nemohl to myslet vážně, nevěřil jsem tomu.
Být se mnou znamená se o mě neustále starat, hlídat mě, snášet mě...
Uteče, vím to.

Yoichi v polovině dokumentu usnul a já se po jeho skončení musel přemlouvat, abych vůbec vstal a odhodlal se odejít domů. Zítra mám školu, musím se ještě připravit. Napsal jsem Yoichimu hned vedle polštáře vzkaz, že se odpoledne stavím a pokud mi nebude chtít otevřít, tak že by si měl uvědomit, kde jsem vyrostl a že mě zamčené dveře rozhodně nezastaví.
Další moje kritické rozhodnutí spočívalo v tom, jestli si mám vzít jeho peníze nebo ne. Nakonec jsem je po dlouhé debatě s mým svědomím vzal a už se viděl jak místo učení večer hledám práci.