I See You/Boyxboy/Cz

3.

,,Neopouštěj mě, člověče," moje ruka dramaticky natažená za jeho postavou spadla v momentě, kdy auto vyjelo. Po pár minutách zírání do červánků jsem vstal a vydal se domů, kde mě uvítal Suzu se starostlivým výrazem, snídaní a sarkastickými poznámkami. Jak moc jsem toho kluka miloval.

Když jsem přijel domů, bratrovo auto už tam naštěstí nestálo.
S povzdechem jsem vešel do domu a jako na popravu si ještě šel na tu hodinku schrupnout. Pak už jsem začal svou denní rutinu:
Škola, oběd, tátova firma, spánek...pořád a pořád dokola. Jenže svět je kulatý. Jsme uvězněni ve věčně se točícím kruhu. Jediné, co udavá smysl života, je jeho narušení...

Měl jsem pocit, že zkolabuju. A to jsem seděl, co by se stalo, kdybych nedej bože vstal. Zrovna jsem seděl v parku na lavičce s učebnicí na klíně a přemýšlel nad tím, jak zastavit ten kolotoč, co jsem měl kolem sebe. Možná nebyl dobrý nápad, tak málo spát...a tak málo pít a jíst.

Zavřel jsem oči, sklouzl po lavičce dolů a pevně se chytl opěradla, abych alespoň trochu ulehčil nepříjemnému pocitu, že spadnu. Budu muset zavolat Suzuovi, jestli se pro mě nemůže stavit.

Zrovna jsem parkoval před tátovou firmou, když jsem si všiml toho debilního kluka na lavičce. Proč ho zase musím vidět?!

Chtěl jsem kolem něj nenápadně projít nebo mu uštědřit nějakou kousavou poznámku, když jsem si všiml, jak vypadá.
Byl celý bílý, vyhublý a vypadal, že sebou každou chvíli sekne.
Pokrčil jsem nad tím rameny a rozešel se dál. Já přece lidem nepomáhám. Jenže když už jsem stál kousek od vchodu...prostě mi to nedalo a musel jsem se pro něj vrátit. Kde se to ve mně vzalo? Těžko říct...

Prostě ho na chvíli nechám u mě v kanceláři na gauči a dám mu nějaké jídlo. Co je na tom?

Vedle mě se ozval pohyb, ale nic jsem si z toho nedělal do okamžiku, kdy jsem se ocitl ve vzduchu.
Automaticky jsem se k tomu člověku přimknul, protože vážně spadnout nechci a snažil se mu podívat do tváře.

,,Pan Mercedes?" Zamumlal jsem zmateně, když jsem konečně spatřil jeho tvář. Všiml jsem si, že má přes rameno přehozený můj batoh. ,,Co to děláš?"

,,Drž hubu, nebo tě skopu. Já nedělám dobrý skutky, rozumíš?!" zavrčel jsem na něj výstražně a víc si ho k sobě přitiskl, aby mi nespadl.
Bez další konverzace jsem se s ním tiše vplížil do mé kanceláře a položil ho na gauč. Přikryl jsem ho dekou a sedl si za svůj stůl.
Sundal jsem si sako, povolil kravatu a vytáhl z tašky krabí salát a čaj.
Zapl jsem počítač a mezitím, než se ta mrcha rozjela, si sedl k tomu otrhanci. S povzdechem jsem mu přidržel flašku u úst a řekl: ,,Dělej, napi se."

Vyděšeně jsem otevřel pusu a začal pít. Voda byla příjemně studená a osvěžující, takže jsem začal rychle hltat s pohledem zabořeným do něj. Co to do něj vjelo? To jsem tak politování hodný, že i člověk jako on by se nade mnou slitoval?

,,Napi tak rychle, bude ti hůř!' napomenul jsem ho a vzal mu flašku z rukou.
Popadl jsem SVŮJ krabí salát...očividně dneska budu hladovět, už vím, proč nesnáším dobrý skutky...a začal mu to po lžičkách strkat před pusu.
,,Alespoň se najez, pak ti dám napít víc. A nekoukej na mě jako na boží zjevení, nebo ti jednu vlepím."

Ale...ale já nevím, kdy mě vyhodí, musím využít situace! Pomyslel jsem si a poslušně otvíral pusu, aby mě mohl nakrmit.

Při jeho dalších slovech jsem sklopil pohled. Fakt jsem nechtěl dostat po tlamě. Když se mi pokusil dát další lžičku do pusy, zavrtěl jsem hlavou. Už jsem cítil, jak po mně chce zase vyjet. Rychle jsem ho objal kolem (velmi pěkně vypracované) paže. ,,To je dobrý, díky! Musíš taky jíst a já bych se nejspíš pozvracel, kdybych toho snědl moc, a to si tvůj gauč nezaslouží!"

Tiše jsem si povzdechl a složil hlavu do dlaní, tak rozčilující...už vím, proč nepomáhám ostatním. Bez velkých povyků jsem jídlo i flašku postavil vedle něho na stůl a rozešel se ke svému stolu. Vytáhl jsem si papíry a začal usilovně pracovat. Už teď jsem se kvůli němu nemohl pořádně soustředit! Otec má pravdu...vztahy s lidmi akorát narušují osobní prostor. Na co mít přátele? ,,Klidně to sněz, nemám hlad. Potřebuješ to víc než já. Navíc jíst musíš. Jsi vyšší a silnější než já, spálíš toho víc. Sněz to a běž spát."

Chvilku jsem ho zamyšleně sledoval. Vypadal napjatě a nervózně, možná trochu jako kdyby potřeboval na velkou, ale to mu radši říkat nebudu. Byl jsem mu vděčný, že mě i přes ten hmatatelný odpor, vzal k sobě.

Nakonec jsem si nastavil budík na pátou, protože v šest mám být v hotelu, snědl ještě trochu salátu, napil se a s tichým poděkováním se zachumlal pod deku. Do pár minut jsem vytuhl.

Usnul poměrně rychle. Ale když vypadal tak, jak vypadal, tak se ani nebylo čemu divit. Měl by spát.
A to říkám jenom tak, nemám o nikoho starost, jasný?

Den utíkal jako voda. V mé kanceláři bylo ticho, které přerušovalo jen pravidelné oddechování a ťukání klávesnice. Celkem mu závidím, že dokáže spát tak tiše. Já chrápu a když mám rýmu, tak je to ještě horší.

Někdy kolem páté mu začal zvonit telefon, ale ani to ho neprobudilo. S povzdechem jsem jeho telefon vypl a sedl si vedle něj. Byl úplně celý červený...ani bych se nedivil, kdyby měl horečku.
Začal jsem ho opatrně budit. ,,Hej...vstávej..."

Na rameni jsem ucítil něčí ruku, která se mnou trochu zatřásla. ,,Hm?" Zabručel jsem a přitiskl se k polštáři. ,,Ještě chvilku."

Po pár minutách jsem doopravdy otevřel oči, abych zjistil, že neležím na polštáři ale na panu Mercedesovi. ,,Promiň, kolik je?"

,,Půl šestý." řekl jsem a položil ho zpátky na gauč.
,,Ale nikam nepůjdeš, máš horečku. A než budeš namítat, já to oznámil. Neptal jsem se." shrnul jsem a vytáhl ze stolu prášky. Hodil jsem je po něm a namočil ručník.
Dřepl jsem si k němu a dal mu ho na čelo.

Zamračil jsem se a pokusil se ho setřást. ,,Ale já musím do práce," namítl jsem a snažil se znít nekompromisně. ,,Šéf mě zabije, když nedojdu."
Já se půjdu zabít, pokud konečně nesplatím ten blbej nájem.

,,Ccc...podej mi tvůj mobil." rozkázal jsem, ale stejně mu ho sám vyrval z ruky. Najel jsem mu do kontaktů a s jeho pomocí vytočil číslo jeho šéfa.
Zvedl to po třech vyzváněních....
,,Dobrý den pan..."
Tmavovlásek hned vedle mě naznačil ústy Takeo.
,,Takeo dnes bohužel nepřijde do práce."
,,TO SNAD NEMY-"
,,Myslím," přerušil jsem ho a škodolibě se usmál, ,,u telefonu Yoichi Ichiko. Chcete snad přijít svou práci? Majetek? Pověst?"
V telefonu bylo ticho.
,,Jsem rád, že si rozumíme. Nashledanou."
Típnul jsem hovor.
,,A ty na mě neházej ty naštvaný ksichty. Měl by ses léčit."

,,A-ale," pohled mi vyjukaně těkal mezi telefonem a jeho obličejem. Vzal jsem mu svůj telefon a začal hledat svého šéfa. ,,Nemůžeš si jen tak rozhodovat za ostatní lidi! J-já ty peníze potřebuju. Panebože, co když mě vyhodí," rychle jsem se zvedl, ale podlaha mi najednou připadala jako znečištěná hladina vody.

S povzdechem jsem ho chytl a posadil zpátky na gauč. Poprvé v životě se snažím někomu pomoct a jak to dopadá. Může být ještě víc otravný?

Sedl jsem si zpátky za svůj kancelářský stolek a přesunul na něj svůj pohled.
Ať může být jakkoliv velký lúzr, vypadá dobře. Ale to jsou tak všechny klady, které má. S arogantním úšklebkem jsem se napil kafe a vytáhl z peněženky 3000. ,,Potřebuješ peníze? Dám ti je. Ale mám podmínku. Budu tvůj sugar daddy."