I See You/Boyxboy/Cz

8.

Vrátil jsem se k Yoichimu, který tupě zíral na zem. Vypadal trochu mimo, tak jsem si před něj opatrně stoupl a chytl ho za ruku. ,,V pohodě? Není ti špatně?" Usmál jsem se se na něj, ale Yoichi se mému pohledu vyhýbal. Vypadal jako vyděšené štěně, tak jsem ho chytl kolem ramen a začal vést ven z vietnamské uličky plné lidí.

Tiše jsem cupital vedle něho a snažil se moc nedívat po ostatních.
Cítil jsem se pak ještě hůř...
Hned, jak jsme se ocitli v nějaké prázdné uličce, jsem sáhl do kapsy a vyndal prášky. Dva jsem si rovnou hodil do pusy. Musel jsem odtud co nejrychleji vypadnout...
Bez řečí jsem popadl Takeovu ruku, napsal mu na ni svoje telefonní číslo a rozutekl se směrem domů.

Chtěl jsem se tiše vypařit, jenže když jsem před domem opět spatřil bratrovo auto, bylo mi ještě hůř.

Zklamaně jsem se díval, jak utíká pryč a pak se sám vydal domů. Po cestě jsem si uložil Yoichiho číslo a nad vším přemýšlel. Co se to právě stalo? Jak se mu mohla tak rychle změnit nálada, vždyť před půl hodinou byl celkem v pohodě? Doma mi poradí strýček Google.
Při pohledu na panelák, kde jsme se Suzuem bydleli, jsem si uvědomil, že nemám ani výplatu do ruky od šéfa, protože jsem nebyl v práci, ani si nevzal ty peníze od Yoichiho. Panebože, jsem to ale blbec. Suzu mě zabije.

Tiše jsem vlezl dovnitř a rozešel se rovnou do svého pokoje. Neměl jsem na nikoho a na nic naládu...jenže jsem na svého bratra stejně narazil. Stál v mezi patře a zrovna něco řešil se svým sekretářem. Naštěstí byl ale tak zaneprázdněný, že si mě ani moc nevšímal. Jen se zasmál a se slovy typu: ,,Co to máš na sobě? Ty už seš fakt narušenej!" Mně nechal odejít.

Následující den jsem celý prospal.

Další den jsem brzo ráno jel do školy a snažil se nějak domluvit se svým šéfem. Jenže ten byl Yoichiho výhružnými slovy tak vyděšený, že už se mnou nechtěl mít nic společného. Fakt skvělý. To všem fakt ulehčí život.
Nakonec jsem napsal Yoichimu, jestli se už cítí líp a zeptal se, jestli se po škole můžu stavit k němu. Připadal jsem si blbě, ale do té doby, než si najdu nějakou novou práci, moje jediná šance je on. A čas s ním jsem trávil rád, nedělám to jen kvůli penězům....ne?

Celý den jsem koukal do zdi a přemýšlel. Byl jsem nervózní, smutný a vyděšený. Měl jsem takový strach, že jsem ani nemohl vstát z postele. A navíc při častých úzkostech jsem ani neměl hlad.

Někdy kolem jedné na mé dveře zaklepala služebná.
Oznámila mi, že mne chce Takeo navštívit, ale já nějak neměl sílu.
Rychle jsem si vzal prášky a posadil se na posteli.
,,Řekněte mu, ať přijde. Peníze mu předám osobně."

Usmál jsem se na telefon, když mi došla zpráva, že se můžu kdykoliv stavit. Někdo mě objal kolem ramen. ,,Takeooo! Kamaráde, kde se furt flákáš, dlouho jsem tě doma neviděl!" Zahučel na mě Suzu a já se zasmál.
,,Nedáme dneska filmovou noc? Prosím~~"
Zakňoural a já se na něj omluvně usmál. ,,Promiň, už něco mám. Nevím, kdy dojdu domů."
,,No taak, stýská se mi, už celé tři dny jsme se nehádali, kdo umyje nádobí. A co práce, dostal jsi výplatu. Já už ledničku naplnil."
,,Promiň Suzu, ale neboj, o všechno se postarám," zamumlal jsem a s rozloučením se vydal k Yoichimu. Třeba mě taky po celém dni rád uvidí.

Zhruba kolem třetí odpoledne jsem konečně vstal z postele.
Zdechle jsem se vydal do kuchyně a napustil si do sklenky vodu.
Už už jsem se chtěl napít, když se za mnou ozvalo odkašlání. Prudce jsem se otočil a setkal se tváří v tvář se svým bratrem. O krok jsem od něj ustoupil. Chtěl jsem se skrýt do pokoje, jenže mě popadl za ruku.
,,Kam jdeš? Potřebuješ se snad schovat, aby nikdo neviděl, jakej seš magor? A co máš jakože teď? Depresi? Dělá ti dobře ze sebe dělat chudáka?! No tak, odpověz!"
Vytrhl jsem svoji ruku z jeho sevření a uhl pohledem do strany. Neměl jsem na to tohle poslouchat.
Sám vím, že jsem narušený.
Jenže jsem netušil, že tuhle scenerii sleduje ještě jeden člověk. Člověk, kterého 15 minut zpátky pustila dovnitř naše služebná.