I See You/Boyxboy/Cz

12.

Vyděšeně jsem ho sledoval a v šoku jsem nebyl jen já ale i rodiče toho mimina.
Muž, jak říká Yoichi pravděpodobně jeho tatínek, celý zbrunátněl a jeho žena Yoichiho jen vykuleně sledovala.
Rychle jsem k Yoichimu přiběhl a pohladil ho po rameni. ,,Yoichi, prosím, vrať to děcko do kočáru."
,,Ale koukej na něj! Jak je roztomilé!" Smál se, zcela očividně šlo vidět, že nechápe, že dělá něco špatně. Já být těmi rodiči, tak už je po Yoichim.
,,Vraťte nám laskavě naše dítě, pane," snažil se to v klidu řešit otec, ale Yoichi se na něj nespokojeně zamračil.

Protočil jsem nad nimi očima, dal dítě do rukou Takeovi a rozběhl se městem někam neznámo kam. Měl jsem chuť utrácet, jít na nějakou obrovskou párty a ožrat se tak moc, že ani nebudu vědět, kdo jsem. Možná se s někým vyspat? Bylo mi to jedno.

Omluvně jsem se na pár podíval a dítě rychle vrazil do náruče té paní.
,,Moc se za něj omlouvám," vyhrkl jsem roztřeseně. ,,O-on neví, co dělá. Omlouvám se, m-musím jít za ním," zamumlal jsem a rozběhl se  do uličky, kam jsem viděl, jak rozjařeně vbíhá. Našel jsem ho, jak si to rozhodně mašíruje ke strip klubu, který nebyl proslulý zrovna svým milým a vstřícným přístupem. ,,Yoichi!"

,,Co je?" otočil jsem se na něj se smíchem a vrhl se mu kolem krku.
,,Chceš jít se mnou?"
Takeo se už už chystal odpovědět, když mi najednou začal zvonit telefon. S povzdechem jsem ho vytáhl a podíval se, kdo volá. Naše služebná?
S protočením očí jsem to vzal a dal si telefon k uchu.
,,Pro tebe..."

Telefon jsem si neohrabaně vzal do ruky a připlácl k hlavě. ,,Ano?!"
,,Takeo! Díkybohu, jsi to ty! Prosimtě, doveď Yoichiho domů! On...on má...něco jako holčičí krámy! Potřebuje být doma!"
,,Já vím! Snažím se!" Podíval jsem se na Takea a viděl, jak mě zvědavě pozoruje. ,,Za chvíli tam budeme, slibuju!"
Vrátil jsem mu mobil a začal ho tahat pryč. Všechno to byl špatný nápad, moc špatný nápad. ,,Pojď, Yoichi, půjdeme domů!"
,,Ale já chci být venku! Chci se bavit!" Dupl si a mně začaly téct nervy. Choval se jako dítě, neuměl jsem to s dětmi.
,,Tvoje služebná pro tebe má překvapení! Nesmím ti říct, co to je, ale pojď prosím! Přece nechceš, aby ze mě udělala guláš!"

,,Překvapení?! Miluju překvapení!" vypískl jsem radostně a nechal Takea, aby mě vzal za ruku a začal tahat domů.
Jenže ani překvapení pro mě nebyla dostatečná upoutávka na to, abych Takea v další uličce nepřirazil ke zdi a nezačal ho dravě líbat. Všechno se mi motalo a v hlavě jsem slyšel jen a pouze svůj vlastní smích. ,,Co by se stalo, kdyby sis mě vzal tady na ulici? Jak myslíš, že by ty lidi reagovali?"

Zkousl jsem si ret a pevně ho chytl za zápěstí. ,,Špatně, Yoichi. Chceš snad skončit po celém internetu?"
Začal jsem ho táhnout ulicemi, bylo mi jedno, jak na mě lidi zírali, když se mi začal hlasitě vzpírat. Prostě jsem ho potřeboval dostat domů, už jsem opravdu nevěděl, co jiného dělat. ,,Takeo! Co s tebou je! Myslel jsem, že aspoň s tebou bude nějaká zábava!"
Zhluboka jsem se nadechl a ulevilo se mi, když jsem si uvědomil, že jsme už dávno opustili chudobinskou část města a blížíme se k té zazobané. Už jenom chvilku a Yoichi bude v bezpečí.
Prudce jsem se zastavil, otočil a Yoichi radostně vypískl, když jsem si ho vyzvedl do náruče a on mi mohl obmotat ruce a nohy kolem těla jako koala.
A protože jsem nebyl žádný Hulk, tak jsem si musel pospíšit, než mi odumřou ruce.

Nadšeně jsem začal tleskat a položil si bradu na jeho rameno. Na chvíli jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, už jsme stáli před barákem. Šťastně jsem se rozesmál a odemkl dveře.
,,Kde překvapení? Jaké překvapení?!"
,,Tohle." uslyšel jsem kousek vedle sebe a než jsem se nadál, byl jsem držen Takeem a Lucy mi do pusy strkala nějaké prášky.
Snažil jsem se bránit, jak nejlépe jsem dovedl, ale nakonec jsem ztratil vědomí.

Odnesl jsem Yoichiho do jeho postele a zachumlal ho do peřin. Vypadal tak zranitelně a já si připadal tak špatně. Takhle to na něj nahrát, panebože, vždyť on nám věřil a-
,,Takeo?" Ozvala se vedle mě jejich služebná a já se na ni s rychlým zamrkáním otočil. Ani jsem si neuvědomil, že se mi do očí tlačí slzy, vždycky jsem byl citlivka. ,,Hm?"
,,Pojď ke mně, zlato. Neboj, on bude v pořádku. Zvládne to," objala mě a já se sklonil, abych mohl svoje vzlyky utišit v jejím rameni. Já nebyl ten, kdo by teď měl brečet.

Probudil jsem se někdy kolem osmé večer na velkou nevolnost břicha.
S bolestným zaskuhráním jsem rychle vstal a vyklopil veškerý obsah svého žaludku do záchodu. Cítil jsem něčí ruce ve svých vlasech, ale tyhle byli moc mužné na to, aby patřili Lucy.
,,K-kde je Lucy?" zašeptal jsem a opřel si hlavu o stěnu. Po těhle práškách se vždy dostavila nevolnost, nic nového.

,,Myslím, že dole v kuchyni. Říkala něco o tom, že ti uvaří tvoje oblíbené jídlo," řekl jsem konejšivě a rukou mu prohrábl pomalu se mastící kadeře.
,,Mám ji zavolat?"

Tiše jsem přikývl a nevěnoval mu jediný pohled. Nechtěl jsem, aby mě viděl takhle...narušeného.
Dveře od koupelny se zavřely a já se pomalu svlékl a namáčkl pod sprchový kout. Při sprše jsem si i stačil vyčistit zuby.

Rychlostí blesku jsem běžel do kuchyně, kde u plotny stála Lucy. Konečně si pamatuju její jméno, heh. 
Chytl jsem ji za rameno. ,,Yoichi už se vzbudil. Chce, abyste šla za ním? Potřebujete to tady pohlídat?"

,,Nemusí," zamumlal jsem tiše a ještě mokrý jen v županu se za nimi posadil.
Vlastně mě ani nezajímalo, jak teď musím vypadat. Jediné, o co mi teď šlo byla izolace a zamezení.
,,Měl bych ti asi zase vrátit klíče," prohodil jsem směrem k Lucy a Takeovu přítomnost úplně ignoroval. Nesmím se už nikdy dostat ven.
,,Nemůžeš tu přece být jako princezna ve věži a-"
,,Můžu." přerušil jsem ji a zahleděl se z okna.
,,Schováš někam moje klíče, napravíš škody, jestli jsem nějaké udělal a seženeš nějaký další prášky."

Udiveně jsem je sledoval. Opravdu jsem nechápal, co se to sakra děje. Opravdu se nechával izolovat ve svém domě, protože měl duševní nemoc, která se ve většině případech dala normálně léčit? Chtěl jsem mu říct, že to rozhodně nebylo nejlepší řešení, ale měl jsem já vůbec právo mu do něčeho takového mluvit? Bylo mi to tak nějak jedno.
,,To asi nebudou prášky předepsaný od doktora, co? Nebylo by lepší se vidět s nějakým odborníkem?"

Lucy už už chtěla něco odpovědět, jenže jsem ji pohybem ruky zastavil. Tohle zrovna není věc, o kterou by se měl starat.
,,Nebudeš s ním už o ničem mluvit, jasný?" zpražil jsem Lucy pohledem a rozešel se směrem ke svému pokoji.
,,Takeo, ty deš se mnou!"

Poslušně jsem šel za ním a nejistě se po cestě ohlédl za Lucy. Z Yoichiho šel odjakživa respekt, ale zrovna teď jsem měl pocit, že to co nevidět pustím do kalhot.

Zamlkle jsem vstoupil do svého pokoje a bez jediného slova si sedl na svou postel. Zakryl jsem jsem si nohy pod peřinu a ze šuplíku si vytáhl náplast, abych si mohl zalepit své stále neošetřené ruce. Jen matně si vzpomínám, při čem se mi to stalo.
Bylo na mě v té chvíli až moc slasti a mánie.

Po zalepení svých rukou jsem mu poprvé za tenhle večer věnoval pohled.
Už od prvního okamžiku na něm bylo vidět, že to ví. Jeho oči byly plné lítosti a každou chvíli se nervózně ošíval, protože nevěděl, jak se v mé přítomnosti chovat. Bez tak, že už si o mně taky myslí, že jsem narušený.

,,Tak podívej," začal jsem opatrně. Vážně se mi tento rozhovor nechtěl vést.
,,Nezamlouvej to, vím, že to víš. Zase tak blbý, aby sis to nevydedukoval nejsi. Nebo doufám...
Pravda je taková, že trpím mánio-depresivní poruchou. Jsem náladově vysoce nestabilní a narušený.
Nechci a nebudu tě do ničeho nutit. Chápu, že je ti má přítomnost nepříjemná a můžeš kdykoliv odejít.
Ale nemusíš se bát, své slovo dodržím. Peníze i byt stále dostaneš.
Prostě odejdi."